Jak učitele vnímají v Číně?

Nedávno jsem dostala otázku na to, jaké postavení mají učitelé v čínské společnosti. V čínském školství se pohybuji již deset let, mám zde spoustu kolegů, tak jsem se dala do zkoumání.

Kromě toho jsem si vzala k ruce publikaci Globální status učitele od nadace Varkey, která byla vydána v roce 2018, a zahrnula data z celkem 35 zemí. Celkem se rozepsali na 205 stránkách. Většinu jsem z toho pročetla, ale uvedu tady jen opravdu pár věcí. Pokud vás toho zajímá více, můžete nahlédnout zde: https://www.varkeyfoundation.org/media/4790/gts-index-9-11-2018.pdf

Z jejich výzkumu vyplývá, že nejlepší postavení ve společnosti mají učitelé v Číně, v Malajsii a na Taiwanu. Učitelé u nás se umístili na celkem třicátém místě, dvě místa za Ugandou. Na konci zůstala viset Brazílie s Israelem. Ve srovnání s rokem 2013, kdy provedli vůbec první podobnou studii, se v Číně postavení učitelů nijak nezměnilo. V Česku si učitelé výrazně polepšili. Alespoň na papíře. A jak učitelé vyšli ve srovnání s dalšími profesemi, jako jsou lékaři, právníci, sociální pracovníci, policisté, knihovníci, tvůrci webových stránek apod.? Po zprůměrování ze všech zemí jim vyšlo, že učitelé se v žebříčku 14 různých profesí řadí na 7 místo. Třídní učitelé nepřekvapivě sklízí největší respekt. Jedinou zemí, kde získali učitelé základní školy více bodů než učitelé střední školy, bylo Turecko. Ve Spojených státech, Kanadě a Francii jsou na tom tito učitelé podobně. Povětšině se učitelé vidí respektovanější, než jak je vnímá veřejnost. Naopak je to pouze v USA, Maďarsku, Španělsku a ve Francii, kde učitelé své postavení poněkud podceňují.

Učitele prý respektují více hlavně:

1. Starší lidé
2. Lidé s maturitou
3. Muži
4. Rodiče či lidé, kteří se starají o děti (ve srovnávní s bezdětnými)
5. Etnické minority
6. Muslimové

Z vlastní zkušenosti v Číně musím říct, že hodně záleží na tom, zda je učitel cizinec či Číňan, jestli se jedná o soukromou nebo veřejnou školu, uznávanou nebo “nic moc” školu, o školu ve městě nebo na vesnici. A ovlivňujících faktorů bude určitě víc.

Několik měsíců jsem učila angličtinu v městečku Taizhou v provincii Zhejiang, ve škole mého Mistra. Mistr investoval do internátní školy ve svém rodišti, kterou vystavěl z ničeho v malém údolí mezi horami. Tenkrát ji od města dělilo asi 15 minut autem, teď už je i ta oblast zastavěná, ale škola je stále hodně na kraji. Funguje tady školka, základní i střední škola. Děti jsou tady tak od malých capartů a odchází kolem 18. roku věku. Na výběr jsou tady dva směry - obecný a bojová umění. Žáci obecného směru mají klasickou výuku a místo tělocviku mají trénink bojových umění. Ta druhá skupina má více méně normální výuku a k tomu dvakrát denně trénink. Děti chodily v řadách jako vojáci, ale volno si také uměly užít. Nicméně, byl tam naprostý respekt k učitelům a všem pracovníkům školy. Pokud byl nějaký problém s chováním nebo studiem, učitelovou nejlepší pákou bylo promluvit s trenérem dané skupiny studentů. Trenéři už nemohli použít fyzické tresty jako kdysi, měli ale jiné metody, jak studenty přivést k rozumu. Takže si děti velice dobře rozmyslely, jak se mají chovat a jestli ten domácí úkol dopíší nebo ne. Rodiče měli v učitele naprostou důvěru, alespoň tak to na mě působilo. Velkou roli hrála také osobnost Mistra, který byl místním hrdinou a čínskou celebritou.

Poté jsem přesídlila na soukromou dvojjazyčnou školu na předměstí Šanghaje. Škola funguje naprosto chaoticky. Nakonec jim to vždycky všechno vyjde asi proto, že přijde společnost, která školu vlastní, a napumpuje do ní další peníze. A také proto, že tady spousta učitelů otročí. Někdo tvrdí, že školu tady udělali proto, aby si snížili daně apod. Škola plánuje velkou expanzi, potřebuje tak každého studenta a hlavně peníze jejich rodičů. To znamená, že sem přijmou kohokoliv a dovolí jim téměř cokoliv, jenom aby tady zůstali a nezastavil se tak přítok financí. Zažila jsem tady toho už opravdu spoustu. U nás na škole bych řekla, že nejde ani tak o to, jestli je učitel Číňan nebo cizinec, ale o studenta samotného. Pokud je slušný a má úctu k učiteli, tak je slušný ke všem. Pokud je zvyklý otvírat si pusu, tak je jedno, kdo ho zrovna učí. Rodiče mají z větší části k učitelům úctu a nemluví jim do práce, co učitel řekne, je svaté. Hodně z rodičů si také myslí, že nejen vzdělávání ale celkovou výchovu jejich dětí mají mít na bedrech učitelé, a tak cokoliv se stane, musí vyřešit učitel. Není neobvyklé, že mají někteří studenti bližší vztah se svými učiteli, než s rodiči, které přes pololetí vidí den a půl o víkendu. Učitelé zejména na internátních školách často suplují osobu rodiče. Bylo pár studentů, ze kterých třídní nevypáčili, co se děje, zjistili, že mají důvěru ve mě, a tak jsem také musela řešit spoustu osobních trablů svých žáků. A to s každou třídou mám pouze hodinu týdně. Zjistlili jsme například, že jednoho chlapečka doma otec mlátí a nikdo se ho nezastane, a tak potom ve škole vyvádí. Odpovědí školy bylo pozvat rodiče na workshopy a hodiny jen pro rodiče, kde jim učitelé povídali o výuce a výchově jejich dětí a učili je, jak být lepšími rodiči.

Všemocnost učitele je v Číně nejvíce znát na univerzitách. Tam je váš život závislý na tom, kdo je vaším učitelem, jaké má plány, jak moc má času, jakou má náladu… jste mu/jí na pospas. Učitele jen tak nevyhodí, studentů je ale přespříliš. Můžete si o svém učiteli myslet, co chcete, ale ve vlastním zájmu se s ním musíte naučit vycházet, nejlépe mu podkuřovat. Jak tak nad tím přemýšlím… jedná se tedy o úctu a o respekt k učitelské profesi? A nebo spíš o to, že budoucnost dětí je po mnoha stránkách v učitelových rukou? Čína je stále ještě v stádiu, kdy věří, že studium je středobodem světa, univerzita jasným cílem - protože přinese pracovní příležitosti, tzn. dobrý plat, který zabezpečí rodinu. I když už jsou i lidé, kteří poukazují na to, že spousta vysokoškoláků s diplomy a zahraničními praxemi má podobný či nižší plat než někteří lidé bez diplomu.

Jak je to na českých školách dnes netuším, jaké máte zkušenosti? U nás na základce to bylo na každém učiteli, jaký respekt mu/jí studenti prokazovali. Nešlo ani tak o důležitost předmětu ani o pohlaví kantora. Jedna učitelka matematiky, kterou jsem měla docela ráda, odcházela z naší třídy často rudá a s pláčem. Učitelka na dějepis měla třídu dobře pod kontrolou, prostě věděla, jak na nás, a měla během hodin klid.