Jak to vypadá na čínské internátní škole

V Číně žijí na internátních školách děti už od útlého věku. V těch zaměřených na sport bývá hodně přísný režim a život není zrovna o pohodlí.

Podívat jsem se byla hned na několika školách. Několik mých spolužáků z takových škol přešlo na naši univerzitu v Šanghaji a spousta našich učitelů tam také začínalo. Obecně jsou si tyto školy velice podobné. Liší se spíš místem, prostory, velikostí a podobně. Zkušenosti dětí se ale liší v závislosti na trenérech a době, kdy na škole byli. Jiný byl život před 20 lety, jiný je tam život nyní. Spolužák mi říkal, že když se ho teď někdo zeptá, proč nejde do armády, odpovídá, že má takový život už za sebou - na internátní škole, a to mu stačilo. Vyprávěl mi třeba, jak se ráno menší děti naučily nosit více kalhot na sobě, protože hned po budíčku všichni utíkali na záchody, které byly na druhé straně areálu a rozhodně jich nebylo dost. Starší a ostřílení to většinou stihli. Ti menší si bohužel často pustili do kalhot. Rychle si je tam tedy převlékli a pospíchali na nástup, aby nedostali od trenéra výprask - za pozdní příchod a za špatnou hygienu. Každá chyba se tvrdě trestala a starší žáci ty menší hodně utiskovali.

Delší dobu a pravidelně jsem zůstávala na Wenwu International School ve městečku Taizhou, provincie Zhejiang. Měla jsem příležitost být svědkem běžného života tam i mluvit s místními trenéry, učiteli a studenty. Život je to tvrdý, ale šikana se netoleruje. Trenéři jsou drsní a očekávají disciplínu, ale tato nová generace už moc nevěří na bití studentů. Víc na studenty platí úklid školy za trest, dlouhé výdrže v postojích a domluva. Co u studentů funguje je vzhlížení k vzorům. Už i ti nejmenší mají mezi staršími cvičenci své idoly, kterým se chtějí vyrovnat, snaží se cvičit tak dobře, aby je trenér vybral do čela skupiny, aby je vybrali na vystoupení, na soutěže. Výhodou studia tady je, že Mistr všem vyjímečným studentům přislíbil stipendium a lehčí cestu na sportovní univerzity. Pro Číňany je stále univerzitní diplom ultimátním cílem a velkou rodinnou chloubou. Bývalí studenti, kterým se povedlo prorazit a dnes jsou úspěšní závodníci, herci, trenéři, vysokoškolští profesoři či majitelé firem, se na školu vracejí a organizují pro zdejší studenty besedy, kde jim povypráví o svém životě a o možnostech, které mohou mít i oni. K motivaci studentů přispívá velkou měrou i osobnost Mistra samotného. Donedávna měl svůj malý byt přímo v areálu školy a studenti nikdy nevěděli, kdy a kde na něj narazí. Někdy se stalo, že přerušil zrovna probíhající trénink nějakým motivačním proslovem nebo prostě k někomu přišel a opravil mu pohyby. Často se chodil procházet po kampusu a dal se s někým do řeči. Ptal se, jak jde cvičení, jak se mu na škole líbí, jestli si zvykl na místní jídlo, jestli se mu nestýská po rodině. Mistr vnímal zdejší studenty jako své děti a pamatoval si jména neskutečného množství z nich.

Jak to ve škole vypadá?

Jedním z Mistrových snů bylo založení školy bojových umění, kde by šířil své myšlenky, a zároveň dát místním dětem šanci na lepší život, kterého ale dosáhnou jen vlastní pílí. Z ušetřených peněz tak v roce 1986 koupil prostory hned vedle největšího městského parku a založil první školu - základní a střední. Škole se dařilo, studenti na soutěžích zdatně reprezentovali a přineslo to i peníze od sponzorů. Bylo na čase svůj sen zrealizovat.

Pověděl mi, že někdy je důležité zariskovat. Jen tak člověk vybuduje něco opravdu velkého, co přetrvá i po tvé smrti. Viděl, že škola prosperuje, je velký zájem z řad veřejnosti, a tak si v bance vzal šílenou půjčku. Dali mu ji jen díky tomu, že měl jméno a ručili mu další slavné osobnosti. Za městem, v údolí sevřeném vysokými kopci porostlými bambusem koupil veliký pozemek, kde nestálo vůbec nic. Vybudoval tam školu podle svých představ. Investice se mu brzy vrátila a škola byla rychle zařazena mezi deset nejlepších svého typu v zemi. Pozemky a budovy své první školy věnoval místní policii, u které sloužil jeho starší syn.

V areálu stojí několik studentských kolejích, jedna ubytovna pro učitele - většina z nich na škole bydlí, a to zdarma, dokud nemají rodinu a neodstěhují se mimo areál. Dva hlavní trenéři mají na škole svoje byty, kde bydlí s celou rodinou. Jejich manželky učí ve zdejší školce, kam chodí i jejich děti. Funguje tady tedy školka, základní a střední škola. Děti tady mohou zůstat až do asi osmnácti let. Jsou tu dvě hlavní zaměření. Klasické studium se vším všudy, kdy mají děti místo tělocviku hodiny bojových umění. Druhé je primárně o bojových uměních, tréninky mají třikrát denně a k tomu ještě chodí do školy. Mistr původně zamýšlel bydlet v nejvyšší věži zadní budovy, na kterou nechal namalovat obrovský symbol yin-yang, aby měl výhled do celého areálu. Nikam ale nenechali zabudovat výtahy,denodenní výstupy po schodech ho unavovaly, a tak postavil si menší domek s dvorkem kousek od venkovního cvičiště. To mu vyhovovalo, protože tak byl v častém kontaktu se studenty a měl přehled, kde se co děje. Součástí areálu je čtyřpatrová jídelna, která dostává čerstvé potraviny z polí za školou, kde sami pěstují nejrůznější druhy zeleniny, ale mají tam třeba i slepice. Dál tu samozřejmě stojí několik menších tréninkových hal - na box, wrestling, judo, sandu a sestavy. V posledních letech nechal Mistr vybudovat ještě dva “hangáry”, kde se schází skupiny hlavně za špatného počasí a večer. Na kobercích jsem tam v různých skupinkách během večerního tréninku napočítala kolem šedesáti cvičenců. Skupinky po 10 - 20 dětech, u každé 1-2 trenéři. K tomu často bývají ještě další skupiny na venkovních cvičištích a kdekoliv je místo. U hlavního hřiště zbudovali ještě obří pódium s obrazovkou, kde probíhají všechna důležitá vystoupení a zkoušky. A za dobrého počasí se tam ve volném čase večer promítají filmy.

Studentská kolej

V Číně je běžné, že studenti bydlí na kolejích v malých pokojích po šesti i třeba po osmi. U nás na univerzitě bydleli bakaláři po šesti, magistři po čtyřech a doktorandi buď po dvou, pokud si připlatili nebo dostali stipendium, měli nárok na samostatnou místnost. V takových přecpaných pokojích není kromě postelí a malých stolků moc prostoru na nic jiného. Kufry bývají schované pod postelemi. Oblečení mívají v nich a nebo různě pohozené, protože ne vždy se tam vejde dostatek úložného prostoru pro všechny a na všechno. Studenti tak žijí opravdu s minimem věcí. Ve škole se chodí v uniformách, ve vlastním oblečení jen vyjímečně, a tak toho vlastně ani moc nepotřebují. Na Mistrově škole neměli studenti k dispozici pračky, a tak si prali v betonových umyvadlech na dvorku před ubytovnami, tam probíhala i ranní a večerní očista. Sprchy se nacházely v menší budově vedle kolejí. Když za mnou manžel přijel na návštěvu, uznale kýval hlavou, že je na škole asi celkem dobrá úroveň, protože každý pokoj měl svou vlastní klimatizaci. Když byl on malý, tak na pokojích nic takového neměli a každé léto a zimu tam trpěli. 

Ubytovna pro učitele

Učitelé a všichni, kdo na škole zůstávají delší dobu v kuse bydlí v ubytovnách pro učitele, kde jsou pokoje po dvou. Součástí je i malý krcálek s přenosnou varnou deskou, kde si mohou vařit. Koupelna je vždy jedna na patře. Tam jsem nikdy nebydlela, ale často jsem tam chodila za kamarádkami na návštěvu. Jedné Američance jsem tam v létě pomáhala škrábat plíseň ze zdí a pak jsme to celé vymalovaly.

Kde jsem bydlela já?

Kvůli studiu v Šanghaji jsem do Taizhou jezdívala spíš na kratší dobu a nebo potom na letní a zimní prázdniny, a tak mě vždycky ubytovali v hlavní reprezentační budově hned naproti hlavní bráně. To byly luxusní pokoje pro jednoho. Manžel říkal, že tak pěkné pokoje nebyly ani v profesionálním týmu v Pekingu. Samozřejmostí byly velké postele, koberce, konferenční stolek s židličkami, velká skříň, televize, klimatizace, vlastní koupelna s vanou a záchodem. Kuchyňka jedna na patře. Žádná pračka. Bydlení super, nebylo moc kam věšet prádlo. Když trénujete 3x denně a všechno propotíte, stane se praním jedním z důležitých bodů dne. Hlavně v zimě, kdy pokaždé cvičíte hned v několika vrstvách (v tělocvičnách není ani klimatizace ani topení) a prádlo moc neschne. Druhým negativem mého ubytování tam bylo, že jsem hned pod okny měla hlavní tréninkové hřiště, kde se konaly ranní rozcvičky - od 6:00 do 7:00. Na ty jsem sice chodit nemusela, s Mistrem jsme cvičili až na osmou, ale stejně jsem si nepospala, protože u cvičení ráno strašně řvali. První den dva mě to ohromovalo, protože jsem měla krásný výhled na všechny, dohromady snad i stovka dětí. Všichni cvičili v jednu chvíli synchronně a pak se rozdělili do skupin. Po pár dnech, když se ráno za pět minut šest ze všech repráků rozezněla ranní písnička na plné pecky, potom začaly řvát skupiny dětí v unisonu… to už mi třeštila hlava.

Školní jídelna

Budova má čtyři patra, každé určené pro jiné školní třídy, které mají svůj časový harmonogram, aby se vyhnuli velkým frontám a na každého zbylo. V porovnání s jídelnou na naší univerzitě byla zdejší nabídka opravdu bídná. Zoufalá jsem byla ze snídaní, protože jako hlavní chod byla rýžová kaše (prostě rozvařená rýže ve vodě). K tomu se různě obměňovaly další luštěniny, naložené kyselé zelí různé chuti a další “dochucovadla”. Nic z toho mi nechutnalo. K tomu různé knedlíky nebo moučné slané placky. Plněné maximálně zelenou zeleninou nebo červenými boby. Občas extra ještě čerstvá zelenina, ovoce málokdy. K pití horká voda, čaj, neslazené sojové mléko. A tak jsem občas chodila do potravin ve městě a nakupovala si pečivo, jogurty a další, co jsem ráno dokázala strávit. Místní děti nikam chodit nemohly, takže moc na výběr neměly. Oběd a večeře se moc nelišily a během týdne se pokrmy střídaly jen minimálně. Hodně zeleniny, trocha masa (vepřové, kuřecí, občas nějaká ta ryba), kopce rýže, hory knedlíků, různé polévky… O to víc jsme se vždycky těšili na nějaké tradiční svátky nebo oslavy, protože to znamenalo nějakou změnu na jídelníčku. Děti si ale mohly vybírat, co si dají a v jakém množství. Učitelky dohlížely na talíře pouze těm nejmenším. V pauze po obědě a po večeři brali studenti útokem místní obchůdek, kde měli velký výběr levných nanuků, instatních nudlí, párků, kuřecích křídel, stehen, pařátků, ochuceného tofu, sladkých nápojů a podobně. No, ne všichni na to měli ale peníze.

Návštěvy rodičů

Nefunguje to tak, že se vám zasteskne po dítěti, a tak se vydáte na návštěvu. A už vůbec ne neohlášenou. Ve škole panuje přísný režim a jasný harmonogram. Rodiče musejí zavolat třídnímu učiteli či trenérovi a návštěvu si předem domluvit. Bez domluvy mohou pouze na dny otevřených dveří, vystoupení a další školní akce. Studenti se mohou vracet domů na víkend, ale spousta z nich ve škole zůstává téměř celoročně. Buď jsou zdaleka, rodina nemá dostatek financí na cestu a ani nemají čas, protože pracují každý den. Škola funguje i během celého léta, to se ale většinou jenom trénuje, připravují se vystoupení, cestuje se na soutěže a podobně. Někteří studenti chodí také do tříd na doučování.