Jak se máme tady v Šanghaji?

V Šanghaji je již od začátku léta život tak nějak v normálu. Alespoň pro mě. Ve škole nemusíme nosit roušky a žádné rozestupy se neřeší. Ale není to tak všude.

Kamarádka pracuje na zahraničním oddělení jedné místní univerzity a tam roušky musí nosit celý den, pokud jsou v kontaktu s lidmi. Rozestupy jsou povinné. Zaměstnavatel jí také nedoporučuje opouštět Šanghaj. To znamená, že prostě odjet nesmí. Studenti vysokých škol ve městě nesmí večer opouštět školní areál. Místní se mohou pouze v pátek vrátit domů a v neděli zpět na ubytovnu. Vše je otevřené, lidé se sdružují, na veřejných místech někdo roušku má a někdo nemá, konají se společenské i sportovní akce, může se jezdit mimo město… Občas se objeví zpráva, že v letadle mířícím do Šanghaje našli někoho s pozitivním testem, ale to je více méně všechno.

Pořadatelé soutěže, na které jsem byla v sobotu, měli jasné pokyny pro všechny závodníky - bez roušky nikoho nepustí dovnitř a každý si může přivést pouze jednoho člověka jako doprovod. Jak to vypadalo na místě? Otevřených vstupů bylo několik, avšak kontrola byla pouze u toho hlavního. Takže se dovnitř mohl dostat kdokoliv, s rouškou nebo bez a v neomezeném množství. Den předtím, než odjížděl manžel na soutěž do jiné provincie si musel nechat udělat testy. Na místě už jich potřeba nebyla. Druhé testování podstoupil po návratu do Šanghaje. Vzhledem k tomu, že mu soupeř v zápase trochu přeskládal nos, to pro něj bylo hodně nepříjemné.

Takhle to bylo až do nedávna. Před třemi dny se objevila zpráva, že rezidenční oblast dvě zastávky metra od naší školy byla označena za středně rizikovou zónu poté, co měl jeden tamější pár pozitivní výsledky na covid. Muž je zaměstnancem mezinárodního letiště Pudong, ale prý se neprokázala spojitost s jiným nakaženým zaměstnancem, kterého objevili o týden dva dříve. Je pravda, že letiště je to obrovské, ale nevím. Viděla jsem nějaká videa, kde tvrdili, že chtěli otestovat celé letiště, ale jak to dopadlo nevím. Podle zpráv ale dali do karantény celou nemocnici, kde žena pracuje, a všechny je otestovali. A nemonice je to také veliká, byla jsem tam loni se zlomeným prstem. Prý tam najednou otestovali celkem 4015 zaměstnanců, pacientů a ostatních lidí. A škola, kam chodí jejich dcera, změnila výuku na distanční. Hned druhý den ráno šla do karantény také nejbližší rodina páru, těm testy vyšly naštěstí negativní. Dál otestovli prý 8120 dalších lidí, kteří s nimi mohli přijít do kontaktu. K tomu 336 vzorků z míst, kde se pohybovali, k tomu vzorky jídla a potravin z jejich domova - z toho čtyři vzorky vyšly pozitivní. Lidé, žijící ve stejné rezidenční oblasti teď mohou opustit Šanghaj pouze s negativním výsledkem testu. V článku také stálo, že město má 125 zařízení, kde se může provádět testování a dohromady za den zvládnou 621 tisíc testů. Nemám moc dobrou představu, co se týče čísel, ale přijde mi to hodně.

Hodně lidí teď diskutuje nad tím, co přinese zhoršující počasí, protože v Šanghaji je to na spoustě míst prostě hlava na hlavě. Ještě minulý týden jsme měli 27 stupňů, teď už jen 12 a déšť. Na druhou stranu se zdá, že už se tady poučili a zakročují velice rychle a rázně. Vždy se píše, že je všechny pochytali a otestovali v řádu několika hodin. Kdo ví, jestli jsou ale i tací, které se odchytit nepodařilo, o tom se neví, takže se o tom nepíše. A nebo se ví, ale nepíše se o tom, těžko říct. Nicméně, většinou nemusím sledovat noviny, protože jakmile se nějaký nakažený objeví, škola hned rozesílá dotazníky, jestli jsme se v dané době my nebo naši “spolužijící” pohybovali v té a v té oblasti. Pokud ano, musíme před vstupem do školy předložit negativní výsledek testu. Co jsem slyšela od našeho nižšího vedení, škola se preventivně připravuje na online výuku, aby v případě potřeby neztrácela čas a mohli jsme hned začít z domova. Vzhledem k tomu, že tady všechno mají často na háku a nechávají to na poslední chvíli, říkám si, kolik toho tedy doopravdy ví. A nebo se už poučili a alespoň na tohle se připraví dopředu…

Pro spoustu cizinců je doteď velký problém dostat se zpátky do Číny. Bývalý kolega (protože se s ním škola kvůli jeho nepřítomnosti domluvila na rozvázání pracovního poměru) jel s rodinou (manželka Číňanka) během oslav nového čínského roku do Austrálie, a tam je doteď. Dokonce musel změnit profesi a z učitele výtvarné výchovy na škole v Šanghaji je teď odborník na reality v Sydney. Dcery tam začaly chodit do školy, ale stále doufají, že se budou moct vrátit domů. Přeci jen tady mají všechny své věci a zbytek čínské rodiny. Manžel trénuje v institutu UFC. Tahle organizace je jedna z mála, které se podařilo organizovat sportovní akce téměř nepřetržitě i během pandemie. Člověk by si řekl, že pro ně nic nebude problém. I tak ale dokázali své zaměstnance dopravit zpět do Číny až před dvěma týdny. Všichni prošli dvoutýdenní karanténou a teď už jsou v plném provozu. Lukášova týmová kolegyně má trvalé bydliště v Hongkongu a také se jí podařilo dostat do Šanghaje až před dvěma týdny. Na léto mi bylo jasné, že se domů nepodívám, doufala jsem ve Vánoce. Jenže jak se u nás po létě začala zhoršovat situace, bylo mi jasné, že ani na Vánoce rodinu neuvidím. A to už jsem babi s dědou neviděla druhý rok, protože když jsem byla doma minulou zimu, raději jsme za nimi nejeli - co kdyby. Čím víc čtu zprávy a hlavně diskuze, s návštěvou doma během nového čínského roku už také moc nepočítám. Prostě doufám v příští léto. Odjet domů se samozřejmě dá. Bohužel nevím, zda a kdy by se mi podařilo vrátit do Číny, kde pracuji a mám manžela. Takže buď objet s tím, že se možná nebudu moct vrátit a nebo čekat.