Jak jsem se v Číně učila čínsky

Pročítala jsem si staré zápisky z prvních měsíců studia čínštiny v Šanghaji a tahle věta shrnuje mé pocity v té době asi nejlépe: Jak mám opravit větu, když z těch deseti znaků rozumím jen dvěma, a to jsou osobní zájmena ty a já?

Mnoho lidí se mě ptá, jak dlouho trvá, naučit se čínsky. Jako u všeho, záleží to na vašem nasazení, motivací, prostředí, návycích, možnostech a dalších aspektech. Někdo se učí čínsky na kurzech, jiní vystudují obor sinologie, další odjedou naučit se jazyk do Číny. Všechno má své pro a proti. Dlouho jsem uvažovala, jestli se zkusit přihlásit na studia čínštiny na univerzitě, objevila se ale možnost odjet do Šanghaje, tak jsem dlouho nerozmýšlela. Po návratu do ČR jsem měla to štěstí, že jsem mohla chodit poslouchat na přednášky oboru sinologie na Univerzitě Palackého, kde vyučuje mnoho významných osobností tohoto oboru. Můj učitel mi pověděl, že jsem si vybrala dobře. Mít možnost pobývat v Číně tolik let, to jsou zkušenosti a znalosti k nezaplacení. To je určitě pravda. Na druhou stranu způsob výuky jazyka na naší univerzitě byl dost svérázný a hodně jsem s tím bojovala. O to vděčnější jsem byla, když mi během přednášek a cvičení v olomouckých posluchárnách, spousta věcí začala zapadat do sebe a čínština mi najednou začala dávat víc smysl.

Jak jsem se tedy učila čínsky?

Pokud jste nepřijeli na univerzitu s HSK 5 v ruce, museli jste nejdříve projít ročním studiem jazyka zakončeným touto mezinárodně uznávanou zkouškou. Oficiálně byla vyžadována úroveň 5, nicméně trojka jim taky stačila. Zkouška se jmenujeHan yu shui píng kao shi (??????), zkráceně tedy HSK. Tahle tři písmenka se během prvního roku stala středobodem našeho světa. Na potkání se nás lidé ptali, jakou máme úroveň. Dokonce i běžní Číňané mimo univerzitu vyzvídali, kolik že to umíme znaků. Co já vím? Nikdy jsem to nepočítala. Podle oficiální stránky Hanban (ředitelství Konfuciova institutu) je pro třetí úroveň nutno ovládat 600 znaků (B1), pro pátou už je to 2500 znaků (C1). Šestá úroveň (C2) je teď nejvyšší úrovní a člověk by měl znát 5000 a více znaků.

Před odletem do Číny jsem nebyla čínštinou úplně nepolíbena. Během bakalářského studia jsem měla dva semestry čínštiny pro nesinology. Občas jsem se trochu učila v jedné čínské restauraci u pana Li v Kollárově ulici (už tam dávno není). V Praze jsem učila česky jednoho čínského studenta architektury a on mě na oplátku učil čínsky. Na první dva měsíce studia v Šanghaji mi to bohatě stačilo, byla jsem za hvězdu třídy. Potom ale začaly těžké časy. Pro všechny kromě spolužáků z Japonska, Koree a Vietnamu, těm studium šlo celkem rychle. Něčemu pomohla příbuznost jazyků, něčemu jejich obdivuhodná studijní morálka. Scházeli se každý večer a student, který toho uměl nejvíce, pomáhal všem ostatním.

Zápisek z 26. října 2010, to jsem studovala čínštinu téměř dva měsíce:Učivo je těžší hodinu od hodiny. Mají na nás obrovské nároky. Na každé hodině po nás chtějí, abychom si za pár minut zapamatovali hodně znaků (někdy i přes deset na jedné hodině), to je cca 30 znaků za den. Dnes už jsem měla opravdu pocit, že se mi do mozku víc nevejde, bylo to strašně náročné. Gramatické věci většinou zmiňují jen tak mimochodem, protože pro ně je to naprosto normální. Jenže my přemýšlíme úplně jinak, takže nám chvíli trvá, než to vstřebáme. Máme každý den jen dvě nebo tři vyučovací hodiny, ale potom musíme sami hodně studovat.

Samozřejmě to není nic v porovnání se studiem sinologie, ale je to náročné zase z jiných důvodů. Do Číny jsem přijela po absolvování bakalářského studia zaměřeného na jazyky (angličtinu a francouzštinu), nadupaná teorií a odbornou terminologií. Kromě paní Hu nevystudoval žádný z našich učitelů výuku čínštiny jako druhého jazyka, neprošli si ani daným kurzem, který by je opravňoval vzdělávat cizince. Kromě paní Hu a pana Li neuměl nikdo z nich anglicky. Pan Li uměl anglicky velice dobře, byl to velký šoumen, takže hodiny konverzace s ním byly skvělé, pokud jste tedy zrovna nepotřebovali vysvětlit nic týkající se gramatiky. Paní Hu měla anglickou gramatiku v malíčku, nedařilo se jí to však aplikovat během hodin čínštiny. Tím, že se jedná o dva tak odlišné jazykové systémy, kolikrát její výklad vůbec nedával smysl. Hodně mě to rozčilovalo, trápila jsem se nad tím, abych si to všechno sama dávala do spojitostí. Někdy se zadařilo, někdy jsem byla úplně zoufalá. Vše se zlepšilo teprve tehdy, když jsem se smířila s tím, že mi to prostě často nebude dávat smysl a budu se to muset nabiflovat. Nepřemýšlet nad tím mi nakonec hodně usnadnilo život.

Dalším úskalím bylo, že si cizince rozdělili na dvě skupiny, které učili úplně jiní učitelé. Zkoušky jsme měli však dohromady a nezřídka se stalo, že v testu bylo 90 % učiva, které jsme nikdy neviděli, protože se v naší skupině probíralo něco jiného. Stresující to bylo hlavně pro mé americké spolužáky, protože brali všechno strašně vážně a soutěžili mezi sebou o to, kdo dostane víc bodů u zkoušky. Tím, že většina učitelů neuměla anglicky, bylo téměř nemožné se na něco zeptat. Naši spolužáci z Asie anglicky většinou také neuměli, byli ale velice přátelští a stále si chtěli povídat. Dorozumívávali jsme se čínsky, takže jsme si toho první měsíce moc neřekli. Patřila jsem také mezi ty “šťastlivce”, kteří byli zapsáni na hodiny k paní učitelce Piao. Pocházela z provincie sousedící s Koreou a korejsky mluvila perfektně. Všichni místní Korejci ji zbožně uctívali, protože to jednak byla šéfka naší zahraniční kanceláře, byla velice přísná a hlavně byla jediná, která jim rozuměla. Své hodiny učila zásadně v korejštině. 

Na závěr se vrátím k původní otázce: jak dlouho trvá naučit se čínsky?

Základní konverzaci v obchodě, ve škole a podobně jsem začala zvládat po třech měsících v Šanghaji. Po asi půl roce jsem byla schopná si povídat s přáteli ve složitějších větách a po roce už konverzace nebyla problém. S ručním psaním znaků je to problém do teď, protože většinu času píšeme na telefonu nebo počítači. Než jsem byla schopná přečíst si nějaké odbornější články nebo knihy, to trvalo několik let. Ale i proto, že jsem studium v určité fázi na dlouho vzdala.

O čínštině mnozí tvrdí, že vlastně nemá gramatiku. Nějaká pravidla i tento jazyk samozřejmě má. Myslím ale, že zatímco je možné naučit se z učebnice například anglicky tak, že je člověk schopný komunikovat alespoň na základní úrovni, u čínštiny je to velice obtížné (samozřejmě ne nemožné). Opravdu je potřeba být v daném prostředí a jazyk často používat. Ve škole jsme se z učebnic naučili spoustu věcí, které mi pak na ulici nebyly k ničemu, navíc mi kolikrát řekli: “My to ale takhle neříkáme.” Jedno a to samé slovo může mít nejen několik významů, význam a užití se dokonce kolikrát liší i provincie od provincie. Na hodině jsem se například naučila, že “osamělý” se řekne “??” (jimo). Když jsem pak čínskému kamarádovi řekla, že se v Šanghaji občas cítím osamělá, vykulil na mě oči. Pak mi vysvětlil, že je lepší používat “??” (gudú), protožejimo značí, že jsem osamělá fyzicky a hledám někoho do postele. Když jsem se potom zeptala jiného Číňana na význam těchto dvou slov, řekl mi, že v tom není rozdíl. Tak si vyberte. Vznikají stále nová a nová slovní spojení, slova nabývají nových významů a tím, jak jsou všichni online téměř nonstop, proniká to i velmi rychle do běžného života. Takové obraty nemáte šanci se z knihy naučit. Slovesné časy čínština také vyjadřuje jinak, než jsme zvyklí například z angličtiny. Kolikrát je dost problém zjistit, jestli se daná událost už stala, jestli se děje a nebo zda nás to teprve čeká. Číňané se často vyjadřují velice úsporně, vynechávají většinu “nepotřebných” slůvek, a tak je lepší se na všechno zeptat několikrát. Ve škole jsme se zdlouhavě učili vyslovovat čínskou verzi kokakoly “kěkou Kěle” (????), zatímco pak všude slyšíte jen zkráceninu “Kěle”.

Dalším problémem jevýslovnost. Všechno to stojí a padá na tónech, kterých je ve standardní čínštině pět. V kantonštině, kterou se hovoří na jihu, tónů najdete až šest. S tím mívají problémy i studenti sinologie, kteří vyjedou studovat do Číny. Často se setkají s tím, že lidem kolem sebe nerozumí, a ti zase nerozumí jim. Chvíli trvá, než si vše osvojí. S tóny mívám doteď problémy a kolikrát to mé posluchače přivedlo do rozpaků, protože stačí jeden tón jinak a už se může jednat o ostrou nadávku. Za ty roky tak už mám vyčleněná slova, kterým se raději vyhýbám. Dál třeba zjistit pohlaví osoby, o které se zrovna mluví také není jen tak. V psané formě se jasně odělují osobní zájmena on, ona a ono: ???. Nicméně v mluvené formě opravdu nepoznáte, zda se mluví o muži či ženě, protože výslovnost je stejná:ta. 

Studium čínštiny je pro mě jak frustrující, tak zábavné, rozhodně je to ale běh na velmi dlouhou trať.