Doma po deseti letech - životní styl

Mnoho lidí se mě ptá, zda mě po návratu domů čekal reverzní kulturní šok. Neřekla bych přímo "šok", ale rozhodně je pár věcí, které mě deptají, štvou a nebo naopak příjemně překvapily.

Už když jsem se domů vrátila po sedmi letech v Číně, v roce 2007, čekal na mě menší kulturní šok. Tenkrát jsem se domů ale vrátila sama, práci jsem měla domluvenou předem, kromě toho a rodiny na nic moc času nezbývalo. Nemusela jsem tedy ani nic moc řešit. Hned po návratu jsem se z rodné Plzně stěhovala za prací do Olomouce, kde pro mě bylo všechno nové. To samo o sobě už byla celkem výzva. Město jsem neznala, neměla jsem tam žádné kamarády, se kterými bych se vídala častěji a řešila s nimi denní záležitosti. Měla jsem ale štěstí na skvělou spolubydlu, kamarádské kolegy, poznala jsem tam spoustu fajn lidí a získala i pár dobrých přátel. Musím říct, že se mi v Olomouci moc líbilo. Spousta krásných parků, krásné centrum města, výborná zmrzlina a lidé tam byli v porovnání s Plzní tak nějak vřelejší a přátelštější. Manžel mě tam po roce navštívil a také se mu líbilo. Jen poznamenal, že místní řidiči jsou opravdu divocí a jako chodec měl trochu obavy. To v Plzni prý jezdíme slušně a ukázněně. Po roce jsme spolu opět odjeli do Číny, kde jsme zůstali tři roky, než jsme se do ČR teď snad už nadobro přestěhovali.

Tentokrát jsou z nás ale obyvatelé města se vším všudy. Nejsme tady jen na dovolené nebo na chvíli. Plánujeme tady zůstat nadlouho a začlenit se do života. A to pak danou zemi poznáte z takových úhlů, které turisti většinou nemají šanci zahlédnout. Ono totiž navenek spousta věcí vypadá úplně jinak, než ve skutečnosti je. Zemi a její společnost nepoznáte během pár dní a ani týdnů, během kterých jí křižujete tam a zpátky s batohem na zádech. To teprve, až když si tam začnete hledat podnájem, běhat po úřadech, nastoupíte do práce, sledujete místní zprávy a jste v kontaktu s lidmi okolo.

Po deseti letech v cizině jsem v určitých ohledem stejným cizincem, jako je teď tady můj muž. Mám samozřejmě výhodu, že ovládám jazyk, i když se kolikrát zaseknu, než se mi vybaví to správné slovo. Do Číny jsem odjela hned po bakaláři. Do té doby jsem spíš bláznila, žila si studentský život, neřešila “zbytečnosti”, kterými se zabývají dospělí. V Číně jsem v jízdě pokračovala až donedávna. Poslední tři roky jsem tam sice strávila na “vysoce seriózní” pozici vedoucí oddělení tělesné výchovy pro britskou větev naší školy, kde jsem měla kromě výuky žáků od první třídy ZŠ až po poslední ročník střední školy na starost i celé osnovy, fungující propojení mezinárodní a čínské části, plánování a organizování různých sportovních akcí… ale stejně. Bylo to o sportu pro děti a naše vedení na daný předmět moc vědecky nepohlíželo. Hlavně aby se děti bezpečně vyblbly, něco se naučily a byly spokojené - tzn. rodiče dál platili školné.

Další věcí je, že život v Číně je pro cizince o poznání jednodušší, než třeba náš život teď v ČR. Zaměstnavatel se mi o všechno postaral, já jen vyplnila papíry, podepsala, nechala se odvézt na zdravotní prohlídku a bylo. Za pár dní jsem dostala své pracovní vízum, pojištění, a dál jsem nemusela nic řešit. Na prodloužení víza stačilo každý rok zajít na cizinecké s potvrzením od zaměstnavatele a celá věc vyřešená do půl hodiny, a to i s čekáním. Kromě toho jsem za ty tři roky na žádném úřadě nebyla. Téměř všude se najdou sdílená kola, která se dají zaparkovat kdekoliv. Pěkný nový elektrický skútr si pořídíte do 10 000 Kč a najít místo, kde se dá nabít, není žádný problém. Schopný z druhé ruky už najdete za 2000 - 3000 Kč. Na MHD v Šanghaji neexistuje roční předplatné, prostě si pokaždé koupíte lístek, všechno se řeší telefonem, mapy v telefonu fungují na 100 %, jsou pravidelně aktualizované, a tak se neztratíte, všechno najdete. Většina důležitých aplikací už je v angličtině, takže ve velkých městech už nezahyne ani neznalý cizinec. Pokud zrovna neplánujete koupi bytu nebo kam půjde dítě do školy, život v Šanghaji je celkem jednoduchý. Pro cizince. A nebo pro Číňany s vyššími příjmy. Tohle město je hodně uvolněné, stále se tady něco děje, sjíždějí se tady různí cizinci, kolikrát mám pocit, že sem míří hlavně ti blázniví. No, zapadnou sem. Takovýhle styl života a prostředí vás rozhodně poznamená. Vměstnat se pak do zvyklostí a pravidel u nás není tak úplně jednoduché.

Třebaže Šanghaj je obrovská a v metru kolikrát strávíte hodiny, důležité věci jsem byla schopná vyřídit za jeden den. A to se tam nikam většinou na schůzku objednat nemůžete, prostě se zařadíte do fronty. Nejsou tady žádné polední přestávky, pracuje se od pondělí do pátku (někdy i do soboty). Na místech, kde se tvoří fronty, je dostatek pracovníků, aby to odsýpalo. Všude informační tabule, aby se člověk mohl dopředu připravit a měl přehled, co a jak. Metrem se dostanete téměř všude, jezdí rychle a často. Kam nedojede, tam navazují autobusy, k dispozici jsou zmíněná kola a taxi je levné. I tady se mi staly nepříjemnosti a záležitosti se ne z mojí viny protáhly, ale Číňan má řešení na všechno. Vždycky to nakonec dopadne. V ČR je to v některých ohledech trochu jinak. Naplánovat si na jeden den více obchůzek není moudré, protože často nevíte, kolik času na tom a tom místě strávíte. A nejde jen o to, kolik je lidí před vámi. Stalo se mi, že podle lístečku přede mnou nikdo nebyl, i tak jsem seděla v čekárně přes půl hodiny. Objednací hodiny jsou často jen velice orientační, až ani nedávají moc smysl. Na genetickou prohlídku jsem byla objednaná na osmou ranní. V 8:10 si mě zavolali na úvodní povídání. Byli bychom venku do deseti minut, kdyby se nás nesnažili strašit a prodat nám lepší a lepší vyšetření. Potom se nic nedělo. Všechny ženy a páry, které dorazily až po mně, už odcházely a já stále čekala na vyšetření. Na řadu jsem se dostala až v 9:30! Potom jsem ještě čekala 10 minut na krev a z budovy jsme odcházeli po desáté hodině. Takhle dlouho jsme nečekali ani v obří nemocnici v Šanghaji, kde se neobjednávalo a každý den tam čekaly zástupy lidí.

První měsíc jsme bydleli u rodičů v Plzni a tam si manžel poprvé všiml pomalého tempa. Ve všem. Lidé po ulici chodí jako šneci. Nikam se moc neženou. V restauraci nám nandavali na talíř jídlo snad minutu - pořádně vyměřit porci, upravit brambory na talíři, aby se tam vešel zbytek… Na jídlo v restauraci člověk čeká dlouho, na placení ještě déle. Na úřadech to moc neodsýpá. Podobný postřeh nám vypověděl pár Číňanů, který žije v Praze již třináctým rokem. Přijeli sem studovat a už tady zůstali. Moc se jim u nás líbí, ale když měli zmínit nějaké negativum, byl to právě pomalý životní styl. Prý je to velká zkouška trpělivosti a je lehké tomu podlehnout a sám zlenivět. Je pravda, že když jsem u nás chodila na brigády nebo potom do práce, také jsem s tím bojovala. Zadanou práci jsem začala dělat hned a dokončila rychle. Šla jsem se zeptat vedoucí, co mám dělat dál. Vytřeštila na mě oči s tím, že na dnešek už moc práce nemají. Že si musím práci rozumně rozdělit. A to nebylo jenom na jednom místě. Když jsem si doma stěžovala, že nemám v práci co dělat, smáli se mi, že to je u nás normální, práci si člověk musí umět šetřit. Samozřejmě záleží místo od místa, ale takový dojem jsem z toho všeho tenkrát měla