Jezdili jsme jak po Šanghaji a čínských dálnicích, tak teď po České republice. Pro dnešek tak jen malé srovnání, co nás cestou autem napadlo.
Minule jsem zmínila pomalý životní styl. V Plzni je to opravdu znát, v Praze už jsou lidé na ulici trochu čipernější. Ono také záleží, s tím to porovnáváte. Na frekventovaných místech v Šanghaji se ve špičkách nemůžet jen tak zastavit. Všude kolem jsou proudy lidí, kteří od někud někam pospíchají. Po schodech postupují jeden za druhým, kývají se přitom jako tučňáci, protože prostě nemají dostatek místa kolem sebe. Na ulicích je spousta aut fungujících na způsob Uberu a pak skútry, které rozváží jídlo a expresní balíky - takže na to často musí šlápnout, aby to stihli a nedostali špatné hodnocení od nespokojených zákazníků. Auta ne, ale cokoliv ostatního jezdí normálně na červenou, přes chodníky… prostě jakkoliv to jde. V porovnání s tím vypadá i rušná pražská ulice spíš jako lázeňská promenáda. V kontrastu k tomu pomalému tempu manžela hodně překvapily naše semafory a vůbec kultura na silnici.
Řidičák jsem si dělala před čtyřmi lety, ale než jsem se stačila vyjezdit, odjela jsem do Číny. Tam bych si jednak musela dělat zkoušky a pak, netroufla bych si tam jezdit. Přišlo mi to tam jako moc velký chaos. Auta sice jezdí podle pravidel, ale ty mnoha proudové silnice, které se stáčí na různé strany, nadjezdy, podjezdy… to je i s dobrou navigací pro neznalé docela těžká zkouška. Do toho vám tam kdekoliv často bez rozhlédnutí skáčou chodci, před čumákem najednou profrčí skútr, ze zatáčky roztřeseně vyrazí děda na starém kole, takže na to musíte dupnout, abyste od něj byli co nejdál. Jenom ťuknout do starého člověka (hlavně Šanghajce) často rovná se problému na celý život, pokud máte smůlu. Nemusí mu ani nic moc být, ale začne se svíjet na zemi a naříkat, že má to a to zlomeného a že za to můžete vy. Samozřejmě se seběhnou kolemjdoucí. Takže ho musíte vzít do nemocnice, kde si na vaše náklady nechá udělat i taková vyšetření, která vlastně nepotřebuje. Když máte štěstí a nic mu není, můžete si oddechnout. Pokud jste ho ale škrábli, pohmoždili nebo hůř, budou kolikrát celá rodina hledat způsob, jak z vás tahat peníze po co možná nejdelší dobu. To si nevymýšlím, to je jednak zážitek našeho známého Číňana, a pak je to známým tématem na místních sociálních sítích. Takové scénky najdete i ve filmech. Ne že by se tak chovali všichni staroušci, ale stává se to. I to je jeden z důvodů, proč si v to Šanghaji lidé často dvakrát rozmyslí, než se vydají někomu na pomoc - co kdyby se pravý viník nenašel a svalili to pak na vás. Opravdu, to není legrace. Mně tedy stačil skútr, na kterém jsme s pauzami na nabíjení kolikát objeli velkou část města. Manželovi trvalo udělat si v Šanghaji řidičský průkaz necelý rok (!), o tom vám povím někdy jindy. Bylo to o nervy nás obou. Na druhou stranu, teď umí řídit fakt výborně a zaparkuje kdekoliv.
V Plzni na silnici neměl moc připomínek, jen ho překvapilo, jak rychle u nás skáče červená. Oranžová a červená, vše do pár sekund. Kolikát jsme měli problém včas zabrzdit. Pokud se rozhodnete nezabrzdit a projet to, kolikrát to může být o fous, protože jakmile nám skáče červená, těm druhým už začíná zelená. Alespoň nám dvěma to prostě přišlo strašně náhlé a rychlé. V Šanghaji mají červenou a zelenou. Když se zelený čas blíží ke konci, ukáže se časoměr, na kterém vidíte, kolik času vám zbývá. Na opravdu velkých křižovatkách máte třeba i 60 vteřin, na menších tak 20 vteřin, alespoň 10 vteřin vám většinou ukážou. Ve chvíli, kdy se vám ukáže červená, auta v druhém směru mají ještě 5 sekund, než se jim objeví červená a mohou vyrazit. Je to hodně přehledné a nezvyšuje to tolik srdeční tep.
V Praze už se začal manžel podivovat daleko víc. Na některé semafory má šanci projet tak jedno dvě auta a zbytek musí zase čekat. Nejenom pro auta, ale na některých místech to tak mají i chodci. U náměstí Bratří Synků jsme šli kousek od přechodu, na kterém najednou naskočila zelená. Přidali jsme do kroku, abychom to stihli. Jak jsme se dostali ale k zebře, skočila červená. Chodci, kteří začali přecházet v přesný čas zelené, nedošli ani do půlky a už měli červenou. Dobře, přejdeme nejdříve na druhou stranu zprava. Přešli jsme tedy k vedlejšímu přechodu. Tam zelená nenaskoskočila. Objevila se opět u toho prvního přechodu, kam jsme to zase nestihli. Manžel se už naštval a přešli jsme to na červenou.
Často se rozčiluje, i když řídím auto a on sleduje provoz kolem. Že se nejdříve zapne blinkr, počká se tři vteřiny, a až potom se přejíždí do jiného pruhu. Tady na to nikdo nedbá. Ani ne všichni ten blinkr používají. Že se nacpou před vás, i když je to nebezpečné a auta za sebou jasně ohrožuje. Jiní se vám zase nalepí na zadek a nedají pokoj, dokud jim neuhnete. A je jedno, že už jedete nejvyšší dovolenou rychlostí. Profrčí kolem vás jako vítr. Při parkování stojí různě šejdrem, stojí na pruzích… Říkal, že kdyby takhle jezdili v Šanghaji, tak by většina z nich řidičák vůbec nedostala. U nich to totiž nevyhodnocuje komisař, ale počítač, který si to spočítá do milimetru a na základě toho vás buď pustí dál nebo ne. Tam to neokecáte. Jo a benzín máme prý o hodně dražší. V Číně se dá natankovat 92 (6.83 yuanů/litr), 95 (7.26 yuanů/litr) a 98 (7.96 yuanů/litr). Za 95 je to tak asi 24 Kč/litr. V čínských velkoměstech mají zase ale jiné problémy. Pořídit si SPZ je dost finančně náročné, ne každá SPZka může jet všude… O tom příště
