Děkuji za vaše hlasy a společnost!

Rodiče nedávno dostali email od “České pošty”, že se jim nepodařilo doručit balík. Nakonec se ukázalo, že se jedná o podvodnou zprávu. Když jsem dostala email od blog.idnes.cz, moje první myšlenka byla: není to také podvod?

O každoročním udílení cen jsem totiž vůbec neměla ponětí. Trochu podezíravě jsem na zprávu odpověděla. Poté jsem si ale vyhledala nejnovější články a zjistila, že je to skutečně pravda. 

Naši mají spoustu historek o tom mém básnickém střevu, které se u mě projevovalo odmalička. I když to jsem začínala křížovkami. Mamina se vždycky směje, když mi připomíná, jak jsem pokaždé načmárala spoustu obrázků a nutila je hádat, co to je. Hlavně, když na to nemohli přijít, strašně jsem se rozčilovala, protože to prostě bylo jasné. Doma jsme měli psací stroj, na kterém jsem neúnavně ťukala všemožné blbiny, slohové práce jsem měla vždy na jedničku. Prostě jsem měla dobře našlápnuto. Na to, jak jsem k sobě kritická, dokonce si myslím, že jsem měla chvíli dobu, kdy se mi celkem dařilo. Jenže se mi rozbil disk, tak už je to jen vzpomínka a skutečnou kvalitu těžko posoudit. Patřím k těm lidem, na jejichž mozkovnu zaklepou ty nejlepší nápady v noci, nejdříve po půlnoci. Všechny tři vysokoškolné práce jsem psala v nočních hodinách. V Číně jsem si pak většinou zašla na snídani a šla spát. Ale čím víc jsem cvičila a zajímala se o zdravý životní styl, tím víc mi bylo jasné, že nesmím ponocovat. Navíc, měli jsme i ranní rozcvičky, které začínaly v 6:30. No a brzy chodilo spát i moje básnické střevo a už z nějakého psaní nic nebylo. Občas mě něco osvítí při běhu, to si ale musím vytáhnout diktafon a zaznamenat si to, abych na to nezapomněla. Někdy se z toho udýchaného hlasu a heslovitých vzkazkek mezi výdechem a nádechem dá jen těžko vyčíst, co jsem tím vlastně myslela. Podle toho, co občas o psaní čtu, všechno je to, zdá se, jen o rozhodnutí, nastavení pravidel, vytvoření si rutiny a výdrži. Prostě o to, jak moc člověk něco chce.

Svým odjezdem do Číny jsem se naplno ponořila do fyzického světa. Baví mě zkoumat sport, psychologii sportovců a jejich trenérů, zákonitosti tohoto průmyslu, odlišnosti kultur, a prostě pohyb obecně. Po tom, co jsem potkala manžela, to není jen součástí mého života, je to prostě naším denním chlebem. Své studenty, ať už ve škole nebo v klubech, učím pohyb, potom jdu cvičit sama a večer s manželem studujeme videa jeho i ostatních a vymýšlíme, jak se může dál zlepšovat. Psaní blogu tak pro mě ze začátku bylo jedno z mála, u čeho jsem si dokázala odpočinout, strávit čas jen sama se sebou, bez nějakého tlaku. Když je článek připravený a stisknu “zveřejnit”, mám strašně dobrý pocit. Vůbec mě nenapadlo, že by některé články mohly mít až takovou čtenost. Dostávám také moc milé zprávy, s některými z vás si v komentářích i popovídáme a často se dozvím zajímavé věci, o kterých bych jinak nevěděla. Postupem času tak pro mě psaní blogu začalo znamenat něco jiného. Je pro mě nástrojem komunikace s lidmi, se kterými bych se jinak nesetkala, objevování nových aspektů a pohledů na zážitky a poznatky, které zveřejňuji. Tohle je něco, co mi v Číně chybí kromě rodiny asi nejvíce - komunikace se “svými” lidmi. Číňané a Češi si přeci jen jsou v některých věcech hodně vzdálení, vyrůstali jsme v jiném prostředí, jinak.

Moc vám všem děkuji za hlasy v anketě, udělalo mi to opravdu radost a dalo mi to spoustu nové inspirace do sdílení dalších článků. A děkuji za to, že mi tady děláte společnost a dělíte se se mnou o své názory. Přeji vám pohodové dny a teď hlavně pevné zdraví, abychom to všechno zvládli!