Cvičení v čínských parcích

Pokud se někdy podíváte do Číny, rozhodně si nenechte ujít návštěvu nějakého z místních parků. Ráno a večer bývají přecpány lidmi, kteří se věnují nejrůznějším sportovním i společenským hrám a je rozhodně na co se dívat.

Prvních pár týdnů po příjezdu na Šanghajskou sportovní univerzitu se o mě nikdo nezajímal, neměla jsem žádné informace, ven jsem se bála, abych se neztratila, a tak jsem většinu dní trávila na pokoji. Přijela jsem sem hlavně cvičit a být s Číňany, tak jsem se odvážně ráno v 6 hodin vydala před hlavní administrativní budovu, kde se sdružovaly skupinky místních seniorů. Chvíli jsem je pozorovala a pak posunky naznačila jedné paní, jestli se k nim můžu přidat. Čínsky jsem neuměla, ona neuměla anglicky, ale vzala mě pod křídla. Od té doby jsem tam chodila každé ráno a každý večer. Skupinky se různě obměňovaly, jen pár z nich chodilo dvakrát denně. Všichni byli ale přátelští a neměli problém s tím, že se k nim přidala nějaká cizinka, které nerozuměli.

Každý přicházel v trochu jinou dobu. Přijížděli na kolech nebo na elektrickýcg skútrech. Někteří ve vzdušných tajči oblečcích, ve sportovních soupravách, jiní ale přišli prostě v džínách a košili. Na začátku si většinou dali nohu na zábradlí, protahovali se a při tom si švitořili, asi probírali nejnovější drby. Potom se rozestavili po prostoru podle toho, co ten den cvičili. Vlevo pěstní forma stylu yang, uprostřed zdravotní qigong (dechová cvičení), vpravo u borovic se cvičil yangový meč. Sem tam si někteří samostatně cvičili ostatní sestavy. Nestáli tak daleko od sebe, a tak když si každá skupinka naladila přenosné rádio nebo reproduktor, byl to docela rámus a zvukový chaos. Jim to nikterak vnitřní pohodu nenarušovalo. Já skupinky střídala, abych se toho naučila co nejvíce. Vzpomínám si na jednoho dědu, který si během sestavy aspoň párkrát musel plivnout na zem, to ale tahal opravdu až z paty. Ve cvičení ale pokračoval plynule dál, jako by se nechumelilo. Že si sem tam občas někdo prdnul bylo taky normální.

Velice rychle jsem se stala místní celebritou a znal mě téměř každý. Když jsme totiž končili cvičení, vraceli se z ranního kondičního tréninku profesionální týmy na kolej a v zástupech procházely kolem nás. Místní učitelé se se mnou dávali do řeči a s předstihem jsem tak poznala většinu mých budoucích profesorů. Jeden mi nabídl, že můžu chodit cvičit se školním týmem do tělocvičny, stačí se přihlásit hlavnímu trenérovi. Pokud mě přijme, můžu se stát součástí týmu. To bylo samozřejmě lákavější než seniorské cvičení, i když mě to tam s babičkami a dědečky bavilo. Vysvětlila jsem jim, že mi začíná škola, a tak s nimi už nebudu moct cvičit. Nebyl už moc čas ani energie, ale občas jsem za nimi zašla, aspoň pozdravit. Hlavně když už jsem byla schopná se dorozumět, mohla jsem si s nimi konečně popovídat.

Náš univerzitní trenér nás pravidelně bral do místních parků na ranní cvičení. Jednak, abychom viděli, jak se cvičí jinde, zacvičili si s ostatními, ukázali, co umíme, naučili se něco nového, a hlavně jako reklamu svému soukromému klubu. V Lidovém parku u Lidového náměstí v centru Šanghaje se jednou do měsíce koná velké setkání taijiquan a tuishou (lepících rukou - takové tajči přetlačování ve dvojici), tam jsme nesměli chybět. Tak brzy ale nejezdilo metro, znamenalo to hromadný přesun několika auty. Musím říct, že to byl vždy zážitek. Často jsem tam narazila na styly, které jsem v životě neviděla. Už si nepamatuji, jak tomu říkali, jeden pán se tam svíjel v kruzích a sem tam se otřásl jako by ze sebe střásal vodu. Jiný byl v neustálém nízkem podřepu a několik minut jen přenášel váhu ze strany na stranu. Byli tam jednotlivci, kteří vyhledávali odlehlejší místa, ale i skupiny ve stejných oblečcích, kteří byli sehraní na hudbu a na stromy si zavěsili velké nápisy představující jejich školu, styl a filosofii.

Vždycky, když jsem přijela do nějakého čínského městečka, vyšla jsem do místních parků pokoukat, co se tam cvičí. Většina lidí byla vždy velice sdílná, rádi ukázali, co umí, předali své poznatky a něco mě naučili. 

Zážitek byla rozhodně návštěva městského parku v Taizhou, provincie Zhejiang. Jednak je to opravdu nádherný park, pod úpatím místních hor, na které se můžete vyšplhat a odpočinout si v altáncích na vrcholku. Kamarád Wafa, Afro-Číňan, který ve škole našeho mistra bydlel delší dobu, mi řekl, že ten park nesnáší. Mistr ho tam totiž pravidelně bral několikrát v týdnu a právě šplhali po těch kopcích. No a mistr se neodmítá. My měli štěstí, že k žádným výstupům nedošlo a jen jsme si prošli spodek parku. Mistr se vždycky beze slova na nějakou dobu vytratil. Kamarádka mi řekla, že tam v kopcích mezi borovicemi pochoval svého nejstaršího syna a chodí ho tam navštěvovat. Během čekání na něj jsme se ale nenudili. Park byl ráno i večer plný lidí. Hráli badminton, tancovali, v altáncích popíjeli čaj, hráli čínské šachy nebo karty, překřikovali se, zpívali… A samozřejmě cvičili bojová umění. A protože jde o menší městečko, bylo tady vždy k vidění více tradičních stylů. Že se mistr blíží jsme věděli dopředu, protože lidé ho hlasitě zdravili, babky za tím běhaly a fotily se s ním, jiní chtěli, aby jim zapózoval na fotku, ukazovali mu svoje cvičení a mistr je pochválil a nebo jim ještě něco k tomu ukázal… Mistr byl známý v celé Číně, ale tam u nich doma, tam byl za opravdovou hvězdu! Potom se zahájilo naše cvičení. Mistr vepředu předcvičoval, my, jeho studenti, za ním. Postupně se přidávalo spoustu dalších lidí z parku a cvičili, kde se vešli. Na trávě, na písečné cestičce, někdo si stoupl na lavičku, aby lépe viděl. Po zahřátí a odcvičení sestavy stylu, který sám sestavil, následovala vystoupení. Mistr vybral pár svých nejlepších studentů, kteří předvedli různé sestavy, potom se ukázali místní. Na závěr velká společná fotka, menší fotky, podávání si rukou se všemi… A tak to bylo většinou pokaždé, když jsme se v parku ukázali. Mistrova škola původně s parkem těsně sousedila, to tam býval opravdu stále. Poté investoval do většího prostoru za městem a prostory původní školy věnoval místní policii.