Cvičení v čínských parcích - 2. část

Z čínských filmů a médií by se zdálo, že v Číně cvičí všichni a všichni jsou velcí mistři. Zjištění, že to tak úplně není bývá jedním z řady zklamání, na které milovník čínských bojových umění narazí, když poprvé přijede do Číny.

Přestože jsem před odjezdem do Číny doma cvičila už deset let, musím říct, že jsem cvičení dohromady moc nerozuměla a opravdu jsem začala až tady. Ze začátku jsem tak na cvičení v parcích nic problémového neviděla. Tak to přeci často bylo ve starých čínských filmech. Postupem času jsem ale zjišťovala, že to není tak jednoduché a pokud člověk slepě následuje “mistry” z parků, může si časem přivodit i zdravotní potíže.

Samozřejmě, v parcích se dají najít opravdoví lidoví mistři, kteří prostě nemají tělocvičnu nebo neučí hromadně a chodí si cvičit ven. Takových ale už moc není - hlavně v Šanghaji. Většina lidí, kteří tady cvičí, jsou hobíci, kteří začali ve vyšším věku kvůli zdraví. Pár lidí mi řeklo, že se kdysi učili taijiquan ve škole a před pár lety zase začali, protože jim to přijde jako nejvhodnější pohybová aktivita. Jiní se hodně zajímají o tradiční čínskou medicínu a stravu a cvičení mají jako doplněk ke svému životnímu stylu. Cvičení taijiquan nebo zdravotního qigongu je jak jednoduché, tak složité. Pokud to člověk chce dělat opravdu správně a získat co nejvíce proklamovaných benefitů, aniž by si vypěstoval špatné pohybové návyky, v začátcích to bude opravdu těžké, protože přeci jen jsou jednotlivé pozice a přechody mezi nimi dost specifické. Navíc v jednom okamžiku hýbete celým tělem v různých směrech. Kráčíte doleva, jednou rukou mácháte doprava, druhou vede odshora dolů… je toho hodně co vstřebat. Do toho udržovat uvolněná ramena, kolena ve správném úhlu, správně dýchat… Pokud ale vydržíte, po několika týdnech vám ty pohyby přijdou už přirozené.

Když jsem po několika měsících tréninku v týmu opět navštívila parky, viděla jsem to všechno už jiným očima. Při přenosu váhy kolena strašně vtočená dovnitř nebo daleko přes špičky chodidel, nahrbená záda, ztuhlá ramena, zborcený krk, vystrčená braha, mechanické pohyby se záseky v jednotlivých pozicích… Neříkám, že všichni a všechno špatně. Ale časem jsem si toho začala všímat. To je podobné, jako když porovnáte profesionálního boxera a hobíka, který se tomu věnuje pár let dvakrát týdně. Také je v jejich technikách samozřejmě rozdíl. Hodně jsem tenkrát zkoumala, jak moc je tedy správné provedení důležité, kolik dělá pohyb samotný a jak moc zdravé vlastně takovéhle cvičení je. Lidé v parku takhle cvičí roky a nevypadá to, že by měli nějaké zdravotní problémy. Svorně tvrdí, že je to udržuje v kondici a zdravé. Někteří mi říkali, že je trochu pobolívají kolena, v zádech a tak, ale to je prý prostě věkem. Většina z nich se cvičení samotnému věnuje denně tak 30 minut, zbytek je spíš družení se s přáteli, ukazování si technik a žádné nízké postoje. Došla jsem tak k názoru, že pokud je dávkování nízké, tak na technice provedení zase tolik asi nezáleží. Nejdůležitější je, že se sami cítí dobře a přináší jim to pozitivní náladu. V týmu jsme každý den cvičili i tři hodiny téměř v kuse, tam už by nějaké to koleno moc ven nebo dovnitř bylo dost znát. Existuje samozřejmě velké množstí nejrůznějších výzkumů (čínských i zahraničních), které se snaží prokázat, jak moc zázračná čínská cvičení jsou. Některé úspěšněji než jiné. Jen naše univerzita snad každého půl roku publikuje nejrůznější články a studie. Je to také oblíbeným tématem bakalářských a magisterských prací, protože je to v čínském podání celkem jednoduché. Jednu určitou skupinu lidí po určitou dobu učí určitá čínská cvičení. Kontrolní skupina buď nedělá nic nebo něco jiného. Zatím se nestalo, že by neprokázali, že jsou čínská cvičení ve všem nebo alespoň v určitých aspektech lepší než ostatní pohybové aktivity. Některé zahraniční výzkumy i přiznají, že se žádných moc velkých rozdílů nedobrali. V Číně to nejde, čínská cvičení jsou národním bohatstvím, pýchou lidu.

Jak jsem říkala, i dnes se dá v parcích a na jiných veřejných prostranstvích narazit na zkušené mistry čínských bojových umění. Přes kamaráda Francouze jsem se dozvěděla o mistrovi Hadího stylu, který vyučuje poblíž fotbalového stadionu Hongkou, to bylo asi 20 minut metrem od naší školy. Dojížděla jsem za nimi, kdykoliv jsem měla volno. Cvičili hlavně o víkendu ráno. Byla to malá skupinka asi 10 lidí. Pár mladých kluků, asi tři starší dědové, dvě starší paní a pár mladých holek. Mistr chodil ve sportovní soupravě značky Adidas, s kšiltovkou na hlavě. Asi proto, že neměl žádné vlasy. Když si čepici sundal a začal se vlnit, opravdu působil trochu jako had. Jeho styl byl úplně jiný než to, co jsem do té doby viděla. Některé pozice byly totožné, ale jinak to “chutnalo” úplně jinak. Při pohledu na něj se zdálo, jako kdyby neměl žádné kosti. Fakt jako had. Bylo to pro mě hodně obtížné napodobit. Pán se hlavně zaměřoval na ?? neboli “lepivé ruce”. Zjednodušeně je to také tajči přetlačování ve dvojici. Aplikují se techniky ze sestav, cílem je vyvést protivníka z rovnováhy, nejlépe za užití jeho vlastní síly či úmyslu. Napíšu o tom jindy samostatně. Zatímco většina lepivých rukou, které jsem viděla, mě hodně zklamaly, tenhle pán to měl opravdu promakané a fakt to bylo tak, že člověk ani nevěděl jak, a už byl na zemi. Vzala jsem tam i manžela, protože ten byl dlouho na vážkách ohledně čínských bojových umění. “Zatlačil” si s pánem a uznal, že opravdu má kungfu = má schopnosti a znalosti na vysoké úrovni. Není v tom ale žádná magie. Je to všechno o tvrdé práci, stráveném čase, zkušenostech. Přetlačovat se k němu lidé mohou chodit zadarmo, ale pokud se chcete stát jeho studentem, je to za poplatek. Tenkrát jsem byla studentka a za pár měsíců jsem se chystala domů, tak jsem toho nevyužila. Prý 5000 RMB - 16 500 Kč a můžete s pánem cvičit celý život. Pokud máte v plánu se v Šanghaji zdržet, máte čas hlavně rána o víkendu, tak se to myslím vyplatí. Pán fakt uměl a byl velice inspirativní. Velice zdatného pána jsem potkala na soutěži v provincii Hebei. Patří k hlavním dnešním představitelům méně známého stylu taijiquan, stylu sun. Sledoval mou soutěž v lepivých rukách i v sestavách a potom za mnou přišel a sám od sebe mi opravil chyby. Tohle je rozhodně škola, do které bych ráda zajela, když budu mít čas. Tenhle styl mám velice ráda. Takových učitelů je samozřejmě mnohem víc. Člověk musí vyjet ven z velkoměsta, procházet se po parcích v tu správnou hodinu, družit se s místními, účastnit se místních akcí a tak se naučí opravdu daleko více než z knih. Jak o čínských bojových uměních, čínské kultuře, ale i o Číňanech samotných.

Na závěr nejde nezmínit jeden poznatek.

V čínských parcích si dřív nebo později všimnete, že když tady lidé nacvičují aplikace, přehrávají při tom velké divadlo. Učitel provede mikroskopický pohyb a student už má zraněnou rukou a asi s ní dalších pár dní nepohne. Učitel mírně zatlačí a student odskakuje na metry daleko.    Co mi vždycky hlava nebere je, že učitel tlačil v přímé linii od sebe ven. Student ale skáče nahoru a dolů a strašně přitom dupe. Když už, tak měl prostě jenom odlétnout pryč a svalit se na záda. Ne hopsat nahoru a dolů. To je ostatně vidět i na spoustě videích na Youtube, a to i u světoznámého mistra Chen Xiaowanga, když předvádí své neskutečné dovednosti. Můj trenér z univerzity na tyhle věci není. Jednou tak pozoroval přetlačující se dvojici v parku, a když skončili, zeptal se toho, co většinou odpadával, proč při tom tak dupal. Pán mu řekl, že tak ho to naučil jeho učitel. Když vás odstrčí, ztratíte rovnováhu a podobně, máte hopsat nahoru a dolů a dupat. Byla jsem u toho, sama jsem to slyšela. Některé školy opravdu působí jako kulty na vymývání mozku.