Co všechno stojí za sportovním úspěchem? (1. část)

Afroameričané jsou nejrychlejší, Afričané z východu kontinentu vyhrávají maratony, Číňané dominují pingpongu. Rozhodně jsou sporty, kde to na předních příčkách není příliš “barevně různorodé”. Které se vám vybaví?

V komentářích pod MMA zápasy z minulého týdne v organizaci UFC se objevilo i pár ohlasů od asijských fanoušků, kteří tvrdili, že Afroameričané jsou geneticky předurčeni dominovat tomuto sportu, v závěsu za nimi bílí a Asiaté nemají šanci. Tak to manžela vytočilo doběla. :-) Pronesl, že dokud se budou Asiaté podceňovat a slepě uctívat cizince, nikdy to nikam nedotáhnou. Při pohledu na medailová umístění v některých sportech je někdy ale těžké udržet si víru v úspěch.

Sprint na 100 m

BBC News v roce 2011 vydalo článek, kde uvedli, že světový šampionát ve sprintu na 100 metrů od uvedení (tedy od roku 1983) vyhráli vždy černí závodníci. Také každý finalista byl černý, s vyjímkou Slovince Matice Osovnikare, který v roce 2007 skončil sedmý. Od vydání článku uběhlo už 10 let, ale nic moc se zatím nezměnilo. U žen je to malinko rozmanitější. Nejvíce medailí sice získaly Jamajčanky a Afroameričanky, ale na pátém místě v počtu medailí je Ukrajinka Zhanna Block, na osmém místě Řekyně Ekaterini Thanou a na jedenáctém Holanďanka Dafne Schippers. Co se týče ženského světového rekordu, do roku 1987 se střídaly Spojené státy s Východním Německem. Za USA to byly všechno Afroameričanky a u Němek se často mluvilo o dopingu. Od roku 1993 rekordy láme buď Jamajka nebo USA - opět pouze černošky.

Prvním mužským běžcem, kdo se dostal těsně k 10 vteřinám (připsali mu čas 10.03) byl černoch James Ray Hines, narozen v americkém městě Dumas. Jeho rekordem byl čas 9.95, a ten držel dlouhých 15 let. Dostat se pod 10 vteřin se povedlo téměř všem kontinentům, kromě Latinské Ameriky. Jenže i mimo Afriku má spousta těchto běžců alespoň z poloviny africké kořeny. Kromě Francouze Lemaitre, Itala Tortu, Ománce Harthi, dvou Japonců a dvou Číňanů. Austrálie má zatím jednoho běžce, a to Patricka Johnsona (irsko-aboriginské kořeny).

Lemaitre v jednom z rozhovorů zmínil, že “černý monopol” v běhu může částečně stát i na jakési psychologické bariéře. S přihlédnutím k tak fenomenálním výkonům černých běžců si ostatní na tyhle disciplíny možná netroufnou. Rychlá svalová vlákna mají i třeba bílí běžci, ale kolikrát jsou odrazeni a nebo mají prostě jiné zájmy. Někteří vědci si myslí, že prostředí může přispět k budoucím výkonům přibližně z 20 do 25 %, zbytek je rozhodnut ještě před narozením. Novinář Jon Entine prošel mnoho odborných studií a shrnul, že lidé se západoafrickými kořeny mají užší boky, lehčí lýtka, vyšší procento rychlých svalových vláken atd. I tady se ale našly skupiny vědců, kteří těmto závěrům odporovaly s tím, že věc je daleko složitější. Těch pár neafrických běžců dokazuje, že to není nemožné, ale uvidíme, co přinesou další roky.

NBA a NFL

Podobné je to například i v basketbalu. Institut pro diverzitu a etnicitu ve sportu vyzkoumal, že v NBA bylo v sezóně 2015-2016 74.3 % černých hráčů a 18.3 % bylo bílých. V celkem 30 týmech hrálo pouze 43 bílých Američanů a osm týmů nemělo ani jediného bílého amerického hráče (více zde: https://www.google.com.hk/amp/s/theundefeated.com/features/white-american-nba-players/amp/). V roce 2020 bylo 16.9 % bílých hráčů, 74.2 % černých a 2.2 % hispánského původu. První Afroameričan, Chuck Cooper, se na palubce objevil v roce 1950. Cenami ověnčený bílý americký hráč Larry Joe Bird v roce 2004 pronesl, že: “Je to černošská hra a vždycky bude. Nejlepší světoví atleti jsou Afroameričané.” Co se týče trenérů, v období 2001-2014 měla NBA přibližně 11 hlavních trenérů z řad Afroameričanů. V roce 2012 to byla už necelá polovina. Od té doby se jejich počet ještě snížil. Někteří to vysvětlují tím, že kluby už nesahají tak často do řad bývalých hráčů. Vybírají si lidi s univerzitním diplomem, bývalé video koordinátory nebo komentátory bez zkušenosti ze hry v NBA. Sahají také po trenérech z Evropy, mezi které patří například David Blatt. Do roku 2010 měly dvě třetiny trenérů bohatou kariéru jako hráči NBA. O pět let později už to byla necelá polovina (více zde: https://www.google.com.hk/amp/s/syndication.bleacherreport.com/amp/2584463-where-are-all-the-black-nba-coaches-examining-a-sudden-silent-disappearance.amp.html)

V lize amerického fotbalu NFL hrálo v roce 2014 68.7% Afroameričanů a 28.6 % bílých. Tady hodně záleží na pozici, která hráčům přísluší. Na druhou stranu, většina hlavních trenérů je bílá a mezi majiteli není ani jeden Afroameričan. Buffalo Bills vlastní Kim Pegula narozen v Koreji a Jacksonville Jaguars odkoupil Shahid Khan, původem z Pakistánu. Jeden z nejcennějších klubů, Dallas Cowboys, vlastní bílý Američan Jerry Jones a jeho syn sedí na pozici CEO. Jerry byl v posledních letech kritizován za své postoje a názory, co se týče podpory Afroameričanů a protestů hráčů během státní hymny. To je ale na jiný článek.

Tenis a stolní tenis

S dominantními výkony sester Sereny a Venus Williams by se zdálo, že v tenise je to daleko vyváženější.  Jenže i tady je ale vrcholových hráčů s africkými kořeny spíše menšina. Zato ve stolním tenisu mají monopol Číňané. Největší tréninkové centrum pingpongu se nachází u nás v Šanghaji, při Šanghajské sportovní univerzitě. Postavili vedle i velký hotel pro všechny ty mezinárodní týmy, které se tam sjíždí trénovat. Do roku 2018 získala Čína 395 medailí, z toho 140 zlatých a 102 stříbrných. Maďarsko sedí na druhé příčce s 202 medailemi, poté Japonsko (154) a na čtvrtém místě je Česká republika (121.5). Na seznamu nefiguruje žádná africká země. U mužů od roku 1926 do 2019 jsem nenašla žádného Afroameričana. U žen se v roce 1939 v Káhiře na třetím místě uvádí závodnice z Egypta Samiha Naili a česká Marie Kettnerová. Čínští závodníci se začali účastnit mistrovství světa od roku 1959 a od té doby se žebříček výrazně červená. V dvouhře byla všude spousta českých vlajek, ale i po roce 1959 se nám dařilo se tam prodrat - naposledy v roce 1985, kdy jsme v mužích a ve smíšené čtyřhře získali dvě stříbra. Nicméně, stolní tenis mohou hrát dobře i Afroameričané. Jedním z úspěšných příkladů Desmond Douglas. Narodil se na Jamajce, ale vyrostl v Anglii. Stal se jedenáckrát národním šampionem a Velkou Británii reprezentoval na olympiádě v Soulu (1988). Dodnes se věnuje trenérské činnosti. Sám v rozhovoru řekl, ve svých začátcích kolem sebe neměl mnoho černošských hráčů, zatímco dnes jich je daleko více a možná to ostatním dodává sebevědomí. Dodal ale, že o barvu kůže se nikdy nezajímal. Soustředil se prostě na to, aby se zlepšoval. 

Vzpírání

Historicky jsou ve vzpírání nejlepší země jako Rusko, Turecko, Írán, Bulharsko, USA nebo Francie, ČR je v počtu medailí na 19. místě spolu Taiwanem. Čína na olympiádu vyslala své vzpěrače až v roce 1984, ale s celkem 54 medailemi je na druhém místě za Sovětským svazem (62). Američané na třetím místě si jich zatím připsali 44. Podle studie, kterou v roce 2016 publikoval Lawrence Lee, z celkem 135 rekordů v 15 různých váhových a ve třech věkových kategoriích držela Čína rekordů 48, Rusko o polovinu méně. V roce 2015váhové kategorii mužů 56kg byli 9 z 10 nejlepších vzpěračů Číňané. V 69 kg bylo v čele 6 Číňanů. Ještě výraznější je to u žen. V kategorii 53kg bylo na špici osm Číňanek a zbytek světa až za nimi. Pro mě trochu překvapivě se v roce 2016 v počtu medailí za Čínu zařadilo Thajsko a Američané získali pouze jednu bronzovou medaili. Je ale pravda, že tento sport moc nesleduji.

Ostatní

Příchod golfisty Tiger Woodse inspiroval mnohé, ale i tak se jedná o výrazně “bílý” sport. Na koních také jezdí převážně bílí jezdci. Shaquilla “Shaq” Blake v rozhovoru pro magazín Elle v roce 2020 mluvila o rasové diskriminaci ve svém sportě (https://www.elle.com/fashion/a34050278/black-equestrians/). Do dnešního dne se do americkém olympijském týmu v tomto sportu nekvalifikoval žádný černý jezdec. Jednou z nadějí pro Británii byl černý jezdec Sam Martin - bohužel se mu nepodařilo kvalifikovat se na olympiádu v Riu v roce 2016. V jízdě na bobech a skeletonu, třebaže se jedná o zimní sport, najdeme nyní spoustu černých” závodníků a závodnic. Z části i proto, že trenéři a skauti své talenty hledají často mezi sportovci z atletických hal. V boxu je to už různorodější. Mezi prvními světovými šampiony těžké váhy byli Jack Johnson a Joe Louis. Joe Louis vyhrál respekt bílého amerického publika až ve chvíli, kdy se mu podařilo poslat k zemi Němce Maxe Schmelinga. Pro Ameriku to symbolizovalo výhru nad nacismem a Joe se stal hrdinou, kterému lidé naslouchali. Mezi nejlepší boxery všech dob bez pochyby patří (Afro)američané Muhammad Ali, Floyd Mayweather junior, Mike Tyson, Sugar Ray Robinson, ale i Filipínec Manny Pacquiao, Američan italského původu Rocky Marciano, Američan mexického původu Oscar de la Hoya, Mexičan Canelo Alvarez a další.

Tohle jsou jedny z nejznámějších příkladů, takových sportovních disciplín je samozřejmě daleko víc. Proč jsou některé sporty víceméně “jednobarevné” a jiné v osazenosti různorodější? Důvodů je spousta a probereme je příště.