Každá země a každá práce má svá specifika. Tady jsou tři věci, které mi tady v Číně komplikují pracovní život. Určitě budou brzy následovat další díly...
Přesčasy jsou samozřejmostí
Pracovní dobu mám oficiálně od 7:40 do 16:40 s tím, že jednou týdně mám odpolední klub a večerní studium. Při podepisování smlouvy mě samozřejmě nenapadlo ptát se na všechny detaily, protože jsem netušila, jak to na takové škole přesně chodí. Navíc se nám za tři roky třikrát změnilo nejvyšší vedení, a každé má svou vlastní vizi. Často se zdá jen proto, aby se odlišilo od toho předchozího. Tenkrát jsem nevěděla, že se délka klubů a večerního studia liší v závislosti na ročnících. Kdo vyfasoval 1. stupeň základní školy, končí večer v 19:30. Toho jsem si užívala prvního půl roku. Potom mě bez zeptání přesunuli na 2. stupeň a najednou končím ve 20:35. Mám štěstí, že mě nepřevedli na střední školu, kde končí ještě o hodinu později. Původně nám nechtěli ani zaplatit, pokud jsme učili nad rámec svých hodin, ale to jim učitelé-cizinci velice rychle vysvětlili. Řešení? Co nejvíce hodin navíc nastrkají učitelům-Číňanům, kterým nemusí platit tolik, pokud vůbec něco.
Práce přes víkend, to je vůbec specialita. První rok a půl nám většinou v pátek na odpolední schůzce oznámili, že zítra jdeme do práce. Učitelé-cizinci se vzbouřili, a tak šli do práce pouze Číňané. Dokážete si představit, do jakého světla nás to mezi čínskými kolegy uvrhlo. Potom se škola naučila oznamovat víkendové akce alespoň týden dopředu, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že o tom nevěděl. Když jsou Dny otevřených dveří, ukázkové hodiny a podobně, opravdu musíme makat a ukázat naší školu v její nejlepší formě. Co za to? Kupónek do jídelny, kde ten den můžeme mít oběd zadarmo. Když se kdysi diskutovalo o penězích, za celý den nám nabídli 200 RMB. 200 RMB jsem kdysi dostávala jako studentka za hodinu (!) výuky bojových umění. Na schůzi nám “morální kancelář” kladla na srdce, že je to práce pro naši školu, abychom se stali silnější, měli bychom jít příkladem našim studentům, ukázat, jak tvrdě pracujeme pro jejich blaho… prostě kdo se o víkendu neukáže, je nejen neloajální zaměstnanec, ale také špatný učitel a člověk obecně. Když opravdu nemám co dělat a jedná se o práci na pár hodin, jednou za půl roku se ve škole o víkendu ukážu, aby na mě nemohli nic říct. Jinak to už z principu bojkotuji. Začátkem semestru dostáváme pracovní kalendář, kde mají být zaneseny všechny důležité akce. Každý měsíc většinou dostáváme ještě detailnější plán práce. Ale škola si až první týden v listopadu vzpomněla, že letos vlasně slaví 20.leté výročí založení a 22. listopadu (neděle) bude slavnostní vystoupení. Na kterém mám se studenty 4. ročníku předvést vystoupení bojových umění. Tyhle děti ke mně chodily do kroužku před 1.5 rokem, takže si nic nepamatují. Na nacvičení něčeho, co bude dobře vypadat, není vůbec čas a pak, je to neděle. Asi účast odřekla spousta lidí, protože se oslavy bez vysvětlení zrušily.
Pracovní schůze ve formě monologu
Z Česka, ale i jiných zemí, někdy slýchám, jak je spousta schůzí zbytečných… a musím se smát. To ještě neviděli ty naše schůze. Původně se velké schůze oddělení konaly každý pátek. Teď máme oficiální schůzi jen jednou měsíčně. K tomu ale přes týden spoustu dalších mini schůzí. Někdy řeší, kdo se má zúčastnit a kdo ne, ale někdy se ocitnu na půl hodinové schůzi, která očividně není pro mě, ale nemůžu se zvednout a odejít. Když zahraničních učitelů ještě bylo víc, schůze byly dvakrát tak dlouhé, protože se překládaly ještě do angličtiny. Teď už niko nic neřeší, všechno je čínsky a cizincům to na konci vždycky shrnou do dvou tří vět. Nicméně, o nic nepřicházíme (kromě času), protože vše je ve formě monologů našeho vedení, žádný prostor pro dotazy či diskuzi. Nebyli bychom to my, otravní cizinci, kdybychom neměli dotazy a nesnažili se řešit problémy konstruktivně. Jenže časem jsme zjistili, že to vedení nemá rádo, nemají moc odpovědí, a jenom tím schůze natahujeme. Takže abychom se dostali dřív domů, všechno odkýváme a jdeme. Opravdu - jeden email by vše vyřešil. Naše nová ředitelka ještě dává jednou měsíčně asi hodinové přednášky v čínštině. Teď už naštěstí jenom chudákům čínským kolegům. Káže v nich, jak máme být lepšími učiteli, lepšími a cnostnějšími lidmi, jak máme stavět studenty nade vše, vzorně reprezentovat naši školu, jak učit, jak ke studentům přistupovat. Vypráví to jako pohádku, očividně nikdy neviděla naše normální hodiny. Zrovna před pár dny se mi jeden student během hodiny pozvracel. Než jsem se vrátila s mopem, tak mi děti pobíhaly po tělocvičně a rozkopávaly míče do všech stran. Jedno dítě trefili do hlavy, rozbily se mu brýle a řval jako na lesy. Než jsem situaci vyřešila, dva studenti se mi stačili ještě poprat… chtěla bych vidět, jak noblesně by to paní ředitelka vyřešila.
Team building aneb budování vztahů
Od přátel ze zahraničí jsem na tyhle aktivity slyšela chválu, prostě s kolegy z práce dělali něco zábavného a čas si užili. Na svůj první team buiding jsem se tak těšila. Odvezli nás autobusem na odlehlé místo, kde se nám měli postarat o zábavu. Na plánu byl paintball a další hry. Jenže začalo pršet, a tak nás vzali dovnitř, kde nám šéf skupinky zadával různé úkoly, které nebyly vůbec zábavné, spoustě her jsme moc nerozuměli… byla to otrava. Opékání se kvůli dešti také zrušilo a přivezli nám jídlo v krabicích. Součástí druhého team buildingu měla být i jízda na koni, tak jsem tedy šla. Jenže měli pro celou skupinu jen jednoho koně a fronta se mi na něj stát nechtěla. U ostatních aktivit (střílení z luku a golf) byly také fronty. Tím, že na místě bylo i vedení, se kolegové Číňané nemohli moc uvolnit, stále se museli chovat tak nějak strojeně a zábava moc nebyla, takže jsem se vypařila a na žádné další akce už nechodím.
