Čínské množírny psů

Mnoho Číňanů má doma domácí mazlíčky, které vyloženě hýčkají. Bohužel je tady ale stále hodně lidí, kteří na zvířata pohlížejí jako na věc nebo jídlo a chovají se k nim strašně krutě.

Jako spousta dětí, i já jsem si vždycky přála psa. Tenkrát jsme to zkusili, ale nějak to prostě pro naši rodinu nebylo. V Číně o tom tehdejší přítel často mluvil, pronajímal si pokoj v jednom bytě, kde by pejsek mohl být, a tak jsme se domluvili, že si ho tedy pořídíme. Prosadila jsem si, že z praktických důvodů půjde o co nejmenší plemeno. Navíc pak bude i jednodušší ho jednou přepravit letadlem do Evropy. Přítel byl nadšený, že bude pejsek, a tak v tu dobu neřešil, co to bude. Vzal si na starost výběr štěňátka. Je místní, ví co a jak. Kladla jsem mu na srdce, aby to hlavně nebylo z množíren psů nebo zverimexů. Na internetu najdete spoustu fotek, pro představu například tady: https://investigations.peta.org/dogs-chinese-puppy-mills/ Jasně, neboj. Prohledal různé servery a že prý našel místo, kde mají malé čivavy. Hned druhý den jsme se tam vydali. Přišlo mi zvláštní, že mě zavedl do areálu polorozpadlých skladů za městem. Myslela jsem si, že kontaktoval nějakého soukromého chovatele. No, samozřejmě. Soukromý chovatel ze psí množírny. V menší hale měl na sobě vystavěné klece, ve kterých měl psy nejrůznějších barev, velikostí, stáří, tvarů. Pudlové, mopsíci, ucouraní bišonci, francouzští buldočci, mrňaví labradoři… Bylo to strašné. Chtělo se mi brečet a nezmohla jsem se na slovo. Zavedli mě ke kleci s čivavími miminky. Pár jich lezlo jedno přes druhé, poulily na nás oči, jiné jenom apaticky polehávaly a spaly. To byl pohled, na který nikdy nezapomenu, i když se opravdu snažím, protože je to něco, co v paměti rozhodně mít nechci.

Koupí takového pejska souhlasíte s tím, co se tam děje, sponzorujete tu hrůzu, necháváte ty tyrany vydělávat a jenom děláte místo pro dalšího smutného pejska. Jenže když jsem to tam viděla, nejraději bych si vzala všechny, abych je odtamtud zachránila. To samozřejmě nešlo, tak jsme si tedy odnesli jedno. Za 500 yuanů, tedy asi 1650 Kč. Bylo to celé zvrácené a příteli jsem neskutečně vynadala. Jak mě mohl na takové místo vzít, zvlášť když jsem dopředu řekla, že nic takového vidět nechci. Navíc, většina těch pejsků vypadala nemocně. To, které jsme si odvezli se zdálo být v pořádku. Zajímalo se o nás i o všechno kolem. Jenže k večeru vypadalo hodně unavené, nechtělo nic sníst a mělo divný průjem. Hned ráno jsem ho vzala k nejbližšímu veterináři. Tam mi řekli, že je moc nemocné a nedá se s ním nic dělat, brzy umře. Tak to ani náhodou! Na internetu jsem si našla veterinu v centru města, kde mluvili anglicky a vypravila se s pejskem taxíkem tam. Po všemožných vyšetřeních došli k tomu, že pejsek moc velké šance nemá. Můžeme to ale zkusit. Přítel se na to moc netvářil, protože to bylo dost drahé. Když už jsme si ho vzali, přeci ho nenecháme jen tak umřít! Dostali jsme spoustu léků a jednou týdně jsem tam musela dojíždět na injekce, kterých dostal asi šest. Během těch asi šesti týdnů jsem se o Papričku, jak jsme mu čínsky říkali, starala ve dne v noci a stále kontrolovala, jestli se jeho stav nezhoršuje. Doufala jsem, že se vyléčí, ale i tak jsem byla trochu překvapená, že se z toho všeho opravdu dostal, protože to s ním ze začátku vypadalo fakt bledě.

Nakonec se z něho vyklubal krásný pejsek, který mi všude dělal společnost, dokonce občas přespával i u mě na pokoji, když spolubydlící někam odjela. Byl tak malý, že ho stačilo u recepce strčit do batohu a nikdo o něm nevěděl. Vozila jsem ho v košíku kola, cestu v autobuse přečkal také v batohu, kde jsem mu nechala škvíru, aby viděl z okna. Byl to můj velký kamarád, ale bohužel jsem o něj přišla. S přítelem jsme se rozešli, na léto jsem jela domů k rodičům a on ho měl na starost. Po týdnu mi napsal, že ho asi někdo ukradl, když šel vysypat smetí. Vyvěsil plakáty po sousedství, ale už se nenašel. Dodnes si spíš myslím, že se o jeho zmizení přičinil. Jenom doufám, že se dostal k někomu, kdo se o něj dobře stará. Přeci jen už to byl zdravý, veselý a ani ne roční pejsek. Číňané ve velkých městech, když už si pejsky pořídí, tak je často rozmazlují jako děti. Vše pro domácí mazlíčky je obrovským byznysem a lidé za ně utrácí o sto šest.