Čínské MMA nad propastí?

Mají tisíciletou tradici bojových umění, Bruce Leeho, bývalou šampionku UFC Zhang Weili. UFC zde otevřelo svou zatím největší tréninkovou centrálu na světě. Mají lidi, mají finance, točili kungfu filmy… ale stejně se jim nedaří.

Čína se chvástá dlouhou tradicí bojových umění, a to i v kontaktních disciplínách jako je například sanda a hlavně na severu třeba tradiční wrestling. Na Šanghajské sportovní univerzitě jsem měla několik spolužáků a přátel ze zdejších profesionálních týmů, a tak jsem viděla z první ruky, jak vypadá nejen jejich trénink, ale i život obecně. Denně třífázové tréninky šest dní v týdnu, neděli většinou proleželi v posteli. Výjezdy na soustředění do jiných provincií, zápasy a tak stále dokola, maximálně týden volna do roka.

Zdejší zápasníci z profesionálních týmů se nemusí o nic starat, vše mají naplánováno, o jídlo i ubytování postaráno… O tom, jak opravdu vypadá ten “ideální” život v čínském profi týmu napíšu ale někdy jindy. Sanda se svou komplexností zdá být výborným základem MMA, proč tedy Číňané tomuto sportu nedominují? Výborný a vyčerpávající článek na toto téma najdete třeba na stránkách Dynasty: https://www.dynastyclothingstore.com/blogs/editorial/where-are-the-chinese-fighters-why-mma-has-not-flourished-in-chinese-society

Těch ovlivňujících faktorů je opravdu mnoho. Čína udělala co mohla, aby ze svých bojových umění vymýtila co nejvíce bojových, podle vlády tedy nebezpečných, prvků. Číňané se pokládají za národ mírumilovný, který se vyhýbá přímému konfliktu a hledá harmonii. Mistři čínských bojových umění se střetům vyhýbají s odůvodněním, že to buď není jejich filosofií a nebo tím, že by protivníkovi způsobili příliš vážná vnitřní zranění. Čínská města jsou plná kamer, a tak si každý rozmyslí, jestli se chce dostat do potyčky a veřejnost je toho názoru, že se perou hlavně gangsteři a prostě špatní lidé. Manžel mi vyprávěl, že v době konání Expa měly jejich týmy juda, wrestlingu sandy a boxu na univerzitě zvýšený dohled a večer měli zákaz vycházení už po osmé hodině. Oni se totiž často opili a pak to kolem létalo. Je pravda, že v týmech bojových sportů je stále spousta lidí, ale pokud se zeptáte, tak jen menšina to dělá proto, že by to milovala. Mnoho rodin bylo ve finanční nouzi a tak děti poslali do sportovních internátních škol, kde se o ně postarali - měli jídlo, střechu nad hlavou a naději, že z nich jednou třeba něco bude. Děti si můžou vybrat, čemu se chtějí věnovat, ale většinou je to na trenérech, kteří usoudí, na co se nejvíce hodí. Manžel do Šanghaje přišel z velmi chudé rodiny a na judo se dal mimo jiné proto, že slyšel, že je tam každý den spousta jídla. Jak ale později zjistil, nebyla to tak úplně pravda.

V týmu mají zápasníci určité jistoty, dál jsou vázáni smlouvami, v některých týmech mají třeba zajištěné studium na vysoké škole (až na vyjímky) a podobně. A tak jen tak odejít z týmu a přejít na MMA není tak jednoduché a mnozí po tom ani netouží. V začátcích MMA v Číně se mu začali věnovat hlavně ti, kteří byli z profesionálních týmů vyhozeni (jedním z příkladů je například bývalá šampionka UFC Zhang Weili), předčasně svou kariéru ukončili (třeba kvůli zranění), ale hlavně lidé z klubů pro veřejnost. Většinu takových klubů vlastní hobíci, studenti čínských bojových umění nebo bývalí zápasníci - hlavním zaměřením tenkrát byla hlavně sanda, dnes už je to různorodé. Číňanům dlouho trvalo, než pochopili, že MMA není sanda. Najít tady někoho, kdo má dobré znalosti a zkušenosti třeba s prací na pletivu, je hodně těžké. Velké díry v metodologii sportovního tréninku, zotavení po zrazeních, sportovní výživě, kondičně-silového tréninku, shazování váhy před zápasy atd. mají i čínské profesionální týmy, v lokálních klubech tenkrát takové znalosti samozřejmě chyběly taky. V Šanghaji jsou hned dva profesionální týmy juda. Jeden při naší univerzitě, kde trenéři čerpají pouze ze svých zkostnatělých znalostí, jejich výkony už snad nemůžou být horší a tým pomalu upadá. Druhý tým, ve čtvrti Hongkou, utrácí statisíce yuanů ročně za výzkum, přizvali si trenéry ze zahraničí, nakoupili nejnovější stroje… a v posledních letech si začínají odnášet medaile z národních šampionátů a míří na zahraniční soutěže. Rozdíl obrovský.

Když tak v Šanghaji otevřelo své tréninkové centrum UFC, mnohým zápasníkům a fanouškům se rozsvítily oči. Finance, výborné zázemí, západní znalosti - všechno na dosah. Teď už v úspěchu čínským zápasníkům nestojí nic. Dnešní situace? Po dvou letech od otevření všichni čínští zápasníci, kteří letos slavně nastoupili v UFC, své zápasy prohráli. Kdyby jich prohrálo pár, ale všichni? I proti viditelně slabým oponentům? Vedení vidělo problém v tom, že kvůli covidu si zápasníci s sebou nemohli dovézt svůj tým. Zápasníci samotní ale problémy vidí jinde a po prvotním nadšení UFC PI houfně opouštějí. Někteří ukončují kariéru (například nadějná Huang Feier se vrátila do rodného města, kde prodává mléčný čaj), jiní odchází zpátky do svých domovských týmů, kdo má tu možnost, přesidluje do USA (např. Li Kaiwen nebo Ramona Pascal z Hongkongu). Velmi stručně, základní problém je opět v nedostatečné spolupráci a porozumění dvou velice odlišných kultur. Je to opravdu velká škoda, protože všichni spolu opravdu mohli pro čínské MMA udělat velké věci.

Po všech těch prohrách jsme všichni zbožně čekali na zápas Hu Yaozonga, který měl po dvou letech nezápasení nastoupit 10. července na kartě McGregor vs. Poirier 3. Trenér jeho soupeře byl bohužel testován pozitivně na COVID, a tak se zápas nekonal. Jeho výhra by znamenala naději pro celé čínské MMA. Budeme si tak muset počkat na bitvu Li Jinglianga s Chimaevem, která proběhne 30. října. Li Jingliang ale trénuje v China Top Team a v Šanghaji se ukazuje pouze pokud má nějaké mediální povinnosti.

Jak jsem už psala minule (https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=764951), organizace MMA to v Číně vůbec nemají lehké. K úpadku přispěla ještě pandemie, a tak je tu spousta zápasníků, ale minimum zápasů. Manželovi zápas odkládali půl roku, až mu ho úplně zrušili - týden před plánovaným datem. Nás kamarád se o zrušení svého zápasu dozvěděl až od kamaráda, dva dny před zápasem. Organizace po něm chtěla, aby s nimi podepsal pětiletou smlouvu. Po jejím ukončení by mu bylo už 40 let! Když odmítl, zrušili mu zápas. Naštěstí se mu podařilo dostat do letošního výběru na Dana White's Contender Series. Smlouvy dopředu se v Číně moc nepodepisují, většinou až v den zápasu, někdy ani smlouva není. Jiný kamarád se během zápasu zranil a organizace Wu Linfeng mu na lékařské výlohy přispěla pouze 33 000 Kč, on si sám musel doplatit 66 000 Kč. Čínští zápasníci nemají žádné jistoty, spravedlnosti nemají šanci se dovolat, úroveň zápasů i frekvence je teď nízká.

Objevují se zprávy, že se Bellator chystá vstoupit na čínský trh, své tréninkové centrum zde plánuje otevřít také Tiger Muay Thai a ONE FC. Přes všechna ta nařízení a specifika, je čínský trh pro tyhle organizace a kluby stále velice zajímavý. Snad se tedy někomu ten cyklus neúspěchů podaří prolomit a čínskému MMA se začne dařit.