A budeme tři…pandemii navzdory!

Ne že bychom si s manželem psali pětiletky, ale důležité věci ráda plánuji a spontánnost si necháváme do běžných dní. Spousta těch plánů samozřejmě nevyšla nebo se musely odsunout, pozměnit. S čím jsem nepočítala, je pandemie.

Její rozsah i doba trvání. To výrazně narušilo plány spoustě lidí. Mnoho cizinců žijících v Číně již minimálně dva roky nenavštívilo své rodiny v zahraničí, protože až na vyjímky by se nedostali zpátky do Číny. Kamarádka Indka dál odsouvá datum svatby, aby na ní mohla mít všechnu rodinu i přátele. Další známí se rozhodli dát výpověď v práci a odletěli domů s tím, že se do Číny třeba už nevrátí. Australan pendluje mezi Čínou a Sydney v několikaměsíčních intervalech a zvažuje výpověď, protože je na cestě druhé dítě, a třebaže pracuje ve známé zahraniční firmě, svou rodinu do Číny prostě nedostane. Bývalý kolega, učitel umění z Británie, před dvěma lety s rodinou během volna na čínský nový rok odletěl na dovolenou do Austrálie. Návrat do Číny odkládal, až už bylo pozdě a zpět do Číny už je prostě nepustili. Narychlo změnili životní styl a z učitele se stal realitní makléř.

Nám pandemie naštěstí žádné větší katastrofy nepřipravila a celkově jsme měli i hodně štěstí. Kromě dvou týdnů v domácí karanténě v Šanghaji jsme tomu nejhoršímu vždycky včas utekli. Rodina v ČR a na Slovensku si nákazou prošla, ale naštěstí to zvládli dobře. Několik mých přátel po světě takové štěstí bohužel nemělo, a jsou mezi nimi i mladí lidé a sportovci. Znám ale i ty, kteří se z toho dostali za pár dní a byli zpátky ve formě. Kvůli pandemii manžel přišel o spoustu důležitých příležitostí a zkušeností, které by ho posunuly v jeho kariéře výrazně kupředu. To zjednodušeně znamená, že jsme přišli o hodně peněz. Já rodinu neviděla už dva roky v kuse a plány se mi odsunuly nejméně o rok. Tím neříkám, že jsem ten rok ztratila, ale už také nejsem nejmladší. Letos jsme tak čelili spoustě důležitých rozhodnutí.

U manželovy kariéry je čas na změny, mně v létě vyprší smlouva na škole. Přemlouvali mě, abych podepsala smlouvu další, i nějaký ten yuan navíc chtěli přihodit, ale nezůstala bych tam už ani za nic. Vzhledem k současné situaci ve světě by bylo nejrozumnější v Číně vydržet ještě rok - Šanghaj bude stoprocentně fungovat normálně i nadále. Pokud karanténa, tak pouze v určitém sousedství či oblasti. To bychom museli mít tu smůlu, že bude nemocný zrovna někdo z baráku vedle nás. Další rok normálního života v Šanghaji, víceméně už bez roušek (kromě MHD, nemocnic a úřadů), naspořit víc peněz a vyčkat, jak se situace venku vyvine. Původně jsem si chtěla najít práci novou, ale rozhodli jsme se, že je na čase založit rodinu. V Číně jsem si zažila hned několik velkých životních milníků, většina nedopadla tak, jak bych si přála, ale s tím jsem se nějak smířila. Slíbila jsem si ale, že by alespoň začátek rodičovství měl být tak, jak si to já sama přeji. A tohle rozhodně nechci prožít v Číně. I když těch blogů a videí, které bych o tom mohla zpracovat… Ne, ani za nic. Takže - stěhujeme se do ČR. Tohle je vůbec první velká záležitost, při které jsem se rozhodla neřídit se rozumem, ale naslouchat srdci. 

Letos mi bude 34 let. Nejsem nejmladší, v dnešní době ale ani stará. Každý to vidí jinak. V Číně rodičovství ve vyšším věku už také není neslýchané, ale stejně - když tady někomu řeknu, kolik mi je let, hned se zeptají, kolik už mám dětí. Já osobně si plánovala dítě před třicítkou. Když jsem si protáhla studium, posunula jsem si to na třicítku. Potom život tak nějak plynul a já si letos uvědomila, že je asi fakt na čase. Ve škole jsem dávala pozor, většinou samé jedničky. Až teď jsem ale zjistila, že mě hodiny biologie vlastně moc nenaučily, co se ženského těla týče. Jako sportovkyně znám své tělo zvenku velice dobře, umím si naprogramovat mysl, spojit ji dobře s tělem… ale tělu uvnitř a všem těm procesům vlastně vůbec nerozumím. Ano, byla jsem tak naivní, že jsem si myslela, že teď se rozhodneme a bude to hned. Sice jsem starší, ale sportuju, nekouřím, téměř nepiju a žiju zdravě (až na to sladké). Manžel mlaďoch, v nejlepší životní formě. První měsíc pečlivého počítání a plánování a nic. Druhý měsíc také nevypadal nadějně. V místní lékarně už věděli, že si jdeme zase pro testy, papírků jsem počůrala spoustu a stále nic. Dopadala na nás panika, že nejsme v pořádku. Kamarádky a známí přidávali příběhy o tom, jak oni sami nebo jejich známí se pokoušejí několik měsíců, někdo i přes rok, a bezvýsledně. To nám samozřejmě také nepřidalo. Pak se mi najednou v pondělí ráno nafouklo břicho jako balon, manžel mi začal překvapeně zírat na prsa, která takhle velká ještě včera večer rozhodně nebyla. I tak mi ale dva testy vyšly negativně. 

Po týdnu to manželovi večer nedalo a přinesl mi další test, ať to zkusím, že má pocit, že teď to bude. On měl ten pocit každý den. “Kdyby náhodou, tak nebudeme bláznit, nejdříve zajdeme do nemocnice a uvidíme. Ostatním to řekneme až po třetím měsíci,” kladla jsem manželovi na srdce, když jsem odcházela do koupelny. Ten má totiž pravidelně už několik měsíců sny o tom, jak je z něho táta. Jednu noc tlačí kočárek, druhou malého učí judo, jindy už je malé ve škole a na cestě je druhé… Nervózně přešlapoval za dveřmi, tak jsem mu do ruky strčila další negativní test: “Zase nic.” Že prý to chce počkat delší dobu. A tentokrát měl pravdu, po pár minutách se objevila mdlá druhá čárka. A začal kolotoč. Manžel neskutečně šťastný až dojatý, začal nám všechno malovat v růžových barvách, pak hned volal rodičům, napsal nejbližším kamarádům a bláznil až do noci. Moji rodiče měli radost. Čínští rodiče měli radost neskutečnou. Maminka si poplakala, tatínek celou noc nespal a zpíval.

Já si raději počkala na návštěvu nemocnice a všechny ty testy. Potvrdilo se. Podařilo se nám tedy vměstnat do mých plánů ohledně ukončení pracovní smlouvy a přesunu do ČR. Dítě bude navíc podle čínského zvířetníku ve znamení tygra. To manžel předtím vyzkoumal, že k němu, jako k psovi, se nejlépe hodí tygr, a budou tak mít skvělé vztahy. A že prý i se zajícem by si tygr měl rozumět dobře, takže můžu být v klidu. Samozřejmě mám radost. Ale víc než radost mě teď naplňují všemožné obavy z toho, co nás v příštím roce čeká, kde budeme bydlet, jestli jsme přeci jen neměli počkat, jestli si zvládnu všechno správně nastudovat, aby to malé přežilo. Kytky mi totiž všechny uschly, jedna želvička nám pošla a celkově nejsem takový domácí typ. Manžel mi vždycky připomíná, že jsme vychovali psa a ten to přežil. Navíc umí dobře vařit a klidně bude na rodičovské dovolené a já můžu pobíhat po městě a zabezpečit rodinu, když budu chtít.