Konec života je komodita.

V pražské motolské nemocnici přijali pacienta z LDN s proleženinami, byl dehydratovaný, zanedbaný. Po čtyřech dnech zemřel.

Léčebna dlouhodobě nemocných může v naší společnosti být institucí, jejíž existenci dovoluje stát svoji legislativou soukromým subjektům, za účelem generování zisku. Zda tak činí všechny LDN, včetně těch, které provozují církve, netuším ale…

Nikdo nejsme nesmrtelný, každý zde máme vyměřený nějaký čas. Někdo má to štěstí, že odejde za letu, mnohdy v plné síle, jindy, byť v požehnaném věku, ale konec přijde náhle a nikým neočekáván.

A pak jsou tu ti druzí. Nemoc, úraz či celková sešlost organizmu jim už nedovolí, aby si sami zajistili byť nejzákladnější životní potřeby, přesto srdce bije a mozek funguje. Jsou odkázáni na okolí a to jak důstojně a kdy odejdou, je jen a pouze v moci tohoto okolí.

V ideálním případě by tím okolím asi měla být rodina, kde jsme prožili svůj život. Jenže ve společnosti, kde peníze jsou tím určujícím faktorem, to mnohdy při nejlepší vůli není možné. Peníze jednak někdo musí vydělávat, pak není dost dobře možné zodpovědně a plně se věnovat a pokrýt potřeby takového člověka a i když tomu tak je, a někdo z rodiny je schopen a ochoten pečovat, tak těch peněz, někým jiným v rodině vydělaných, nemusí být dost na to, aby pokryly potřebné náklady. Jediným kdo pak zbývá v takovém případě, je společnost, potažmo v našem případě stát, který si společnost vytvořila, nebo obec, jako součást tohoto státu, aby spravoval obecné potřeby této společnosti. A ať chceme nebo ne, toto je jedna z těchto potřeb.

Obávám se, že v souvislosti s faktem uvedeným na začátku tohoto textu, něco zcela fatálně selhalo.

Financování LDN a podobných zařízení, není zcela jistě levnou záležitostí a zcela zásadní částí se na ní podílí veřejné prostředky. V ideálním případě by to asi byl jen ten stát, který by svými prostředky obsloužil v závěru života někoho, kdo jeho většinu přispíval na chod tohoto státu. Avšak přijmeme-li fakt, že existuje občan, který je ochoten a schopen poskytnout část svých prostředků na tuto bohulibou činnost za přispění státu, jen hlupák by se takové nabídce bránil a celé je to už jen o nastavení pravidel tak, aby nemohlo dojít ke zneužití jakoukoliv stranou.

V tomto okamžiku pak vše dostává dvojí rozměr. Stát a jeho pravidla a občan a jeho pohnutky.

Začnu-li občanem, tak to, že nejsme všichni svatí, není nic, co by někdo nevěděl. Proto patří veškerá úcta a obdiv těm, kteří se angažují v pomoci bližnímu nezištně a z přesvědčení, věnují čas, úsilí a nejednou i prostředky. Chci věřit, že takových je většina. Bohužel, nikoli všichni. Žijí mezi námi hyeny (omlouvám se tomu zvířeti, protože jsem jej urazil, ale jen proto, že z nějakého důvodu je synonymem tvora bezohledného a hrabivého, pohrdajícího vším co nenese nějaký profit za jakoukoliv cenu, jak je zřejmé ani za cenu lidského života ať je ten jakýkoliv). Těmto lidem (ostýchám se je takto nazvat), kterým není a nebude svaté naprosto nic, kromě jejich vlastního prospěchu, je třeba jasně vytýčit meze a hranice (vyloučit ze společnosti je jen tak jednoduše nelze), a následně důsledně kontrolovat, zda je nepřekročili.

Zde pak nastupuje rozměr druhý a to je stát se svými pravidly a kontrolou jejich dodržování. Pokud v pravidlech bude jakákoliv skulina, může si být stát jist, že bude nalezena a zneužita tím, kdo ji bude chtít zneužít, a při nedostatečné kontrole se titíž nebudou ostýchat pravidla porušovat, klidně za nejzazší mez. Nevím, zda jsou současná pravidla nastavena tak, aby fungovala a byla hrází hyenám, ale když je kontrola nahlášená předem, aby byla usnadněna práce úředníkovi pověřeného státem, nebo aby nebyly kompetence na jakékoliv úrovni, při zjištěném nedostatku, rychle a účinně zasáhnout. Mám důvod si myslet, že stát si nebere příliš za své, být garantem toho, že hyeny nebudou mít navrch.

Dámy poslankyně a páni poslanci,

Zamyslete se prosím velice při tvorbě pravidel jak pro výkon, tak pro kontrolu tohoto výkonu, aby lidé neumírali dříve, než skutečně přijde jejich čas a aby do té doby lidmi zůstali. Jak je vidět, nelze spoléhat na to, že mezi námi nejsou hyeny.