Houpačky U lesa, aneb těžký život živnostníka.

Není dne ani hodiny, aby se člověk nesrazil s realitou. To nejlepší se avšak nedá vymyslet, lze to jedině prožít.

         Přes padesát let bývala, a stále ještě je, mým cílem zahrádka.

         Nejprve s tátou, který si pochvaloval čisté trubky a dobrý pivo, správně naložené tvarůžky, voňavé grilované klobásy nebo makrely a já houpačky o které bylo nejprve třeba svést regulérní boj.

         Čas šel, táta odešel, já odmaturoval a mohl jsem už i to pivo ocenit. Pravda z houpaček jsem vyrostl, ale dorostly do nich moje děti.

         A dnes, kdyby houpačky stály, houpaly by se na nich jejich děti.

         Ne, netřeba mít obavu, zahrádka pořád funguje. Byť na podzim minulého roku poněkud zatrnulo. A asi nejen nejednomu místnímu štamgastu, stejně jako mnohým dalším v republice, v posledních dvou letech.

         Nejprve, na podzim loňského roku zmizely houpačky, byť zahrádka ještě fungovala. Pravda, bylo na nich vidět, že už odhoupaly mnoho generací. Smířil jsem se, že nic není na věky a vše jednou doslouží, alespoň že to pískoviště zůstalo a pivo mají pořád dobrý.

         A pak zmizel gril. To už jsem znervózněl, ale bouda stlučená z dřevotřísek, pamatující léta páně bolševika, v zimě vytápěná vinckem pořád stála, jen ty popelníky uvnitř zmizely, bylo to jako by ji někdo opustil a začali mi cpát ke každému pivu jakési papírky o které sem vůbec nestál. Ale pořád to ještě šlo, štamgasti neubývali, kromě těch, co odešli na věčnost.

         Až přišel podzim. Lavičky, stoly a slunečníky se tentokrát neseřadily v rohu zahrady, jak bývalo každoročně jejich zvykem, ale zmizely docela,

v boudě jako by bouchl granát, zahradu protáhl pluh a na bráně se objevil řetěz.

         Tak, řekl jsem si, a takhle je to tady se vším. Co funguje, prospívá a prosperuje, jde do kytek. Další, kterého přestala bavit buzerace. Se slzou nostalgie jsem poděkoval panu Babišovi.

         Ale ono ne.

         Zima se přehoupla, a protože byla stavebníkům přívětivá, na zahrádce začal pohyb.

         Nejprve obrubníky vyrýsovaly budoucí chodníky a objevily se základy čehosi, co mohlo být jak hospodou, tak barákem.

         A když nad chodníky vyrostly pergoly, nedalo mi abych se lámanou češtinou neoptal lopotících se Ukrajinců.

         A potěšili srdce starého barda. Bude to hospoda. Byl jsem tomu rád, že to nevzdal, navzdory všem protivenstvím, které mu hází pod nohy státní gangsterismus. I když bez houpaček to už nebudou Houpačky u lesa, pivo a buřty s cibulí budou zase dobrý.

         A zase vedle.

         Houpačky nevyhodil, houpačky zrekonstruoval a nové prolézačky budou…, paráda. Zdálo se tedy, že je vše zpět.

         Jenže…

         Říká se, že naše práce by nás měla uspokojovat. Nést nám radost a v tom nejlepším případě rozdávat radost a uspokojení i svému okolí.

         Hospodský a majitel současně však příliš šťastně nevypadal. Mezi řečí občas utrousil, že by to nejradši prodal. Nevyptával jsem se, měl se co točit, neustále plno, tržby tedy asi problém nebyly, až dnes…

         Stavil jsem se na svoji dávku chmele a jen tak mezi řečí, než se zlato dotklo rysky, jsem se dozvěděl:

„…měl jsem tady ČOIku… Jakási ženská jim psala, že sem chodí s dětma a že chce vědět, jestli houpačky a klouzačka mají papíry a jsou podle předpisů.“

         A úředník nelenil, Vyrazil 200 kilometrů tam a zpět vlakem do jiného města, tramvají k zahrádce, aby zjistil:

1. Klouzačky nejsou dosud v provozu.

1. Houpačky ještě ani nestojí.

         Tohle prostě nevymyslíš, to se musí stát, aby to šlo popsat.

         Něco je docela špatně. Jsou zde lidi, kteří něco chtějí udělat pro lidi, a to, že je to současně i živí je příjemný bonus. Dobrý pocit z užitečnosti jejich práce je tím jejich hlavním motorem.

         Jako dítěti mi bylo docela jedno, jestli má houpačka certifikát, moji rodiče dokázali vyhodnotit, jak mnoho je bezpečná a podle toho se zařídit a už docela bylo fuk, jestli klouzačka má zelenou kartu. Dnes živíme mraky darmožroutů, aby vydali jakýsi cár papíru a kolotoč stejně nakonec spadne. Chtěl jsem se houpat a chtěl jsem se klouzat a věřil jsem svým rodičům. A když jsem si při tom natloukl, byla to moje hloupost, a ještě jsem dostal zprda, že jsem si nedával pozor.

         Milá vládo, děláte vše pro to, aby ten, který skutečně chce a nepotřebuje při tom „vybudovat“ Agrofert, se na všechno vykašlal a šel na pracák. Chcete, aby z občana neživnostníka se stalo monstrum, které nebude dělat nic jiného, než psát podivná udání a úředník měl na koho kleknout. A protože ti, co se snaží něco vybudovat jsou malí a chtějí zůstat malí, menší než Agrofert, mají prostě smůlu.

         Tohle nefunguje a dříve či později nebudete mít na koho klekat, protože všichni ti, kteří by rádi, se na to raději vykašlou než se nechat buzerovat. Vším, co děláte je, že děláte z Čechů národ udavačů. Velice nerad bych se dočkal doby, kdy na „mojí“ zahrádce bude viset:

Provozovatel : EU Agrofert

protože na toho už nikdo klekat nebude. Jenže na pivo ze separátu mě nikdo nikdy nedostane.

         A to vše má jednoho jediného jmenovatele, jednoho původce a sice mraky naprosto nesmyslné legislativy, která není naše, kterou nám tu kdosi nastrčil a poslušný mopslík zapanáčkoval.

         Všechno je o tom, že jste závistivcům dali do ruky nástroj, aby svoji neschopnost mohli beztrestně ventilovat. Nebýt takové legislativy, závistiví a bezcharakterní by se neměli o co opřít a udavačství by pšenka nekvetla a každý by se musel začít spoléhat v margináliích sám na sebe.

         A ty milý úředníku, placený z daní onoho hospodského, který ti zaplatil výlohy na cestu 200 km vlakem, celodenní plat, tebe bych nechal vše uhradit, protože jsi celou tu záležitost nezahodil pod stůl, jako to chceš udělat s Čapím hnízdem. Mohl jsi si nechat poslat e-mailem dvě fotky, abys pochopil, že jen prostě někomu klepe v palici. Jenže proč si neudělat výlet, že…? To, že mi za dva dni zplesniví chleba z Penamu, protože tam do těsta cpou kdoví co, už neřešíš.

         Paní se dozajista podepsala, tedy víte, kdo vás tam vyhnal. Nechali jste ty zbytečné náklady zaplatit alespoň ji...? Ne, proč…, že…? Ona je uvědomělý občan, kterého potřebuješ a nebudeš jej přeci odrazovat, vždyť bys přišel o práci.

         P.S. Když jsme si tak povídali, s oním hospodou, došlo mi, že to není až tak o té legislativě. Ta je jen katalyzátor, který vše spouští. On ten živnostník už tak nějak víceméně rezignoval, že holt bude muset zkousnout nařčení, že je potenciální zloděj, proto EET, vrah malých dětí houpačkami bez certifikátu a taky ekoterorista, protože kolega, co má pilu a stolařství mu z kůrovce vyrobil lavice a stoly.

         Ono je to o tom, co se stalo s lidmi.

         Že vždy byla závist, zloba, zášť, není nic nového. Jen nikdy nebyla v takové míře. A co je horší, toto vše se objevuje i tam kde to dříve nebylo. Štamgast by kdysi nenařkl svého hospodu z čehokoliv negativního, jen proto, že jej po zavíračce vyhodil z hospody, protože 22:00 holt začíná noční klid. Kdysi mámu nikdy nenapadlo žalovat hospodu, že si rozmazlená ratolest rozbila nos na houpačce, nebo ji bodla včela, která přiletěla ze sousední zahrady. Udělal jsi milý státe z prostých a obyčejných lidí armádu soudců a advokátů amatérů, se vším hned hotových a profíci H-systém soudí 20 let.

         Smrdí to.

         P.S. P.S. Po dobu, co jsem tento blog psal, byl pan hospoda dvakrát vykraden…

(neoznačené foto: autor)