Jsou tací, kteří zákon respektují a potom ti druzí, kteří si jej vykládají a vyložit si cokoliv je jen a pouze věcí fantazie…
Mám syna. Vstoupil do ringu s byrokracií a legislativou státu, respektoval zákon a potkal se s těmi druhými. Výsledek byl ten, že přišel o vše, co měl. Zda byl naivní, nebo měl prostě pech, to už je teď jedno, každopádně potřeboval pomocnou ruku.
A kdo jiný než rodina.
Poskytl jsem mu tedy střechu nad hlavou, aby neskončil na ulici a nakrmil jej, protože dle úřadu nemá nárok vůbec na nic. Jen si mohl vybrat, najít si někde nějakou „brigádu“, všechno zatlouct aby úřad platil státem nařízené zdravotní a víceméně dobrovolné sociální pojištění, nebo přiznat, že má jakýsi směšný, dočasný a nejistý příjem, být vyřazen a platit si všechno sám. Co by pak zbylo, bylo by tak na čtrnáct dní neumřít hlady, s tím že bydlí zadarmo.
A aby to nebylo málo, nastoupily stíny minulosti a začali se ozývat „věřitelé“, protože jej konečně našli. Bohužel u mne.
A světe div se, byť jeho jediným skutečným majetkem bylo ošacení, jedna postel a peřina, zjistil jsem a byl jsem ujišťován velice kompetentními osobami, že mu patří vlastně vše, co je v mém bytě. Vlastně ne tak docela, na něco se podařilo najít doklady, značně vybledlé, ale byly. Jen nevím, kde dohledám doklady k památeční zlaté broži mé manželky po její babičce, sady křišťálového skla, co by daru z před pětadvaceti lety. Fakt jsme si to nefotili a dosvědčit si to můžeme leda tak vzájemně s manželkou. Myslíte si, že to stačí...? Svatá prostoto…
Oni jsou rychlí, zákon je trhací kalendář, kde si každý může vybrat to, co se mu právě hodí…
Výsledek? Legitimně, mi bylo ukradeno, co bylo roky moje, jen proto, že jsem se zachoval jako člověk, nikoliv jako občan.
Teď se můžu roky soudit, obcházet a prosit známé aby dosvědčili, pro jistotu s notářským osvědčením, utrácet za advokáty a doufat, že to co bylo moje, se mi někdy vrátí zpět.
Fikce…? Ano, ale jen do té míry, že onen syn, nebyl můj syn…
Vše ostatní dle skutečné události…
