Dr. Rath byl ve vyšetřovací vazbě v rozporu s listinou základních lidských práv a svobod, byl tam příliš a zbytečně dlouho. Jak překvapivé.
Dejme stranou okolnosti. Tedy kdo co údajně provedl, kdo co údajně získal nebo ztratil. Vezměme jediné, oproštěné od souvislostí, rozhodnutí jednoho a následně druhého soudu.
Předpokládám, že advokát argumentoval v obou případech stejně, předpokládejme tedy, že oba soudy vycházely z víceméně shodných faktů. Z logiky věci a jednoduše řečeno, proč by onen advokát neposkytl prvnímu soudu takové argumenty, aby rozhodl ve prospěch jeho klienta, které pak poskytl soudu druhému, který tak učinil. Znova opakuji, není důležité o kom, a proč se rozhodovalo, je důležité, jak bylo rozhodnuto.
Máme údajně nezávislé soudy co by instituce. Prima. Hlavní součástí této instituce jsou soudci, kteří by měli být garancí nezávislosti a nestrannosti této instituce. Avšak soudci jsou jen lidé. Mohou se zmýlit, informace, kterou mají a se kterou pracují, může být zavádějící, neúplná, nevím jaká ještě. Což je k přihlédnutí a omyl by mohl být omluvitelný a bylo by skvělé, kdyby v těchto případech rychle napravitelný. A mají také manuál (rozuměj zákon) se kterým pracují. Předpokládám, že mají jeden zákon, že si nemůžou vybrat mezi jedním, kde za krádež čokolády v sámošce bude jen bububu, to se nedělá a druhým, kdy za totéž bude pět let natvrdo. A pak je tu ještě jedna kouzelná záležitost, říká se jí výklad zákona. A tady jsem už zmatený docela. Nabyl jsem totiž pocitu, že jsme národ advokátů a odborníků na všechno a každý kdo má mezi půlkami vyústění tlustého střeva, je kompetentní vykládat cokoliv, jakkoliv, ústavním soudem počínaje (ve vší úctě) a Frantou Vopršálkem v hospodě v Horní Dolní na konci druhém.
Mám tak trochu obavu, abych se nedostal do toho mlýna. Nemám na to, abych si mohl dovolit páně Sokola, coby obhájce mých oprávněných nároků a obávám se, že Franta v taláru by mohl vykládat zákon. A že těch Frantíků je tady nepočítaně, můžeme číst takřka denně. Pan Pospíšil, exministr spravedlnosti a ten jenž donosil nový občanský zákoník, mu dal do vínku jakousi údajně volnost v rozhodování soudců, aby mohli lépe obsáhnout, posoudit a soudit problémy, jenž nese dnešní doba. Jen se nabízí otázka, jak mnoho jsme se přiblížili k hranici mezi volností a svévolí. Ta hranice je velice tenká, pro někoho takřka nepostřehnutelná a nebylo by s podivem, když by se svévole stala normou (tajně a tiše doufám, že dosud není).
Není úkolem ústavního soudu soudit banality, jeho úkolem je bdít nad ústavností a opravovat či upravovat jednotlivé výklady zákona. Odborníci odhadují na léta, než se sjednotí výklad občanského zákoníku. Jakou asi máme perspektivu, když se normou začnou stávat výsledky odvolávání se k nejvyšším soudům všech úrovní, včetně toho úplně nejvyššího, když bylo konstatováno, že tyto nejsou schopny správně vyložit a potažmo tedy zajistit ani základní právo každého z nás. Jak mám zajištěno právo nejen na spravedlivý proces ale hlavně na spravedlivý rozsudek, když si v podstatě může každý soudce prakticky dělat co je mu libo podle svého svědomí a svého výkladu zákona, aniž by nesl vážnější odpovědnost za výsledek a důsledek svého konání.
Pan Rath nebude žádat odškodnění za neoprávněné omezení osobní svobody. Nepotřebuje to, je na tom slušně a možná tím pro své image udělal více, než kdyby po daňovém poplatníkovi chtěl miliony (dotčený soudce by to asi těžko platil). Jenže jsme zase u toho. Kdyby se pan Rath soudit chtěl, určitě by uspěl, neskončilo by to u nějakých ušmudlaných pár set tisíc. Zcela jistě by to tak ale skončilo, kdyby postiženým byl támhle soustružník z kolbenky. Má snad konečný výsledek trávicího procesu pana Ratha jinou hodnotu než soustružníka z kolbenky? Někdo okamžitě odtuší: ano pan Rath je obecně známá osobnost…, …jen taková maličkost, oba jsou to lidé.
Když támhle Franta Pepovi namaluje na vrata parohy, musí Pepa vědět, jak moc se Franta mýlí a může se na Frantovi zahojit a pak na jeho vrata přibít rozsudek, že Franta kecal a zaplatí za to. Kolik zaplatil, záleží jen na tom, jak mnoho si Pepa cenní své neposkvrněné hlavy a je na soudci aby rozhodl, jestli Franta neměl třeba tak trochu pravdu. Pokud se o miliony fackují mezi sebou občané, je to jejich problém, nakolik si lžou či se navzájem pomlouvají, a když si nějaká stár bude myslet, že její bebí stojí deset melounů, tak já si to o tom svém bebí myslím taky a budu bez skrupulí chtít po Frantovi stejne melouny. Frantu to možná zruinuje, ale měl si to rozmyslet, než to spustil, je to jeho problém. Soudce musí rozhodnout jen o tom, jestli Franta měl nebo neměl pravdu.
Když to podělá stát, jsi to ty, daňový poplatníku, kdo to zacáluje, a zase jen ten státní soudce rozhodne jak mnoho. A tady už, nedá se svítit milý pane Pospíšile, musíme do zákona napsat, že je třeba použít kliku, abychom mohli otevřít dveře. Volnost, nevolnost, soudce musí vědět, že to není zadarmo. Dělník nebo doktor, když to zvoráš, pane soudce, máš problém a máš jej tak a tak velký. Vykládat zákon si můžeme v hospodě, u soudu musí být jasné, že pokud jsem gauner, tak jak velký. Pokud jde o stát, tak černá je černá a bílá je bílá. Lež je lež a pravda je pravda. Něco mezi tím je pro filozofy. Jakmile připustíme něco mezi tím, můžeme taky ve vyšetřovací vazbě strávit zbytek života a bude to OK, i když už dávno běží soud (nějak mi hlava nebere, proč to byla vyšetřovací vazba, když soud už řeší to, co je vyšetřené),(aha, co kdyby bylo třeba ještě něco dovyšetřit…).
