Nejdřív mi to přišlo jako taková roztomilá úchylka. Div jsem na ni nebyla hrdá. Říkala jsem si: „To se bude hodit, že je takhle shánčlivý, za to mu ještě jednou budu vděčná.“ Ne, můj muž není zrovna typický sběratel umění. Nevisí nám v obýváku originál Picassa, ale můžeme se pochlubit docela slušnou sbírkou úlovků z výprodejů, internetových aukcí, popelnic, lesů, křoví i řek. Bohužel nebydlíme v bytě, který by velikostí odpovídal rozměru manželovy vášně. Sklepní prostory také praskají ve švech, půda na chalupě prázdnotou nezeje. Tímto se omlouvám všem našim sousedům za uskladnění ohořelých starodávných saní od popelnic ve společné sušárně.
Vzpomínám si na svého dědečka, který střádal a střádal celý život. Měl k tomu samozřejmě spoustu důvodů. Tehdy nebylo snadné mnohé věci sehnat. Přesto ve svém koníčku vytrval i po revoluci. Ještě teď mám schované jeho tři obálky nadepsané „šroubky na brýle“. Tři z toho důvodu, že každou další nadepisoval s vědomím, že ještě žádnou takovou založenou nemá. Zatímco on se specializoval na věci drobného charakteru, manžel se jen tak něčeho nezalekne. Razí heslo „čím větší a těžší krám, tím cennější“. Poslední úlovek odnesla jeho babička, když cestou na chalupu seděla hodinu zkroucená s nohama na úrovni krku, což je po osmdesátce úctyhodný výkon. A důvod byl prostý. Pod sebou měla vyskládané kusy betonu, den předtím se povalující v nízkém porostu u dětského pískoviště. Do stavebních základů se prý budou hodit.
Nerada se vracím z pěších výletů obtěžkána věcmi, ke kterým nikdy kladný vztah nenavážu a budu o ně akorát tak zakopávat. Radši se kochám šumavskými hvozdy a zobu borůvky. Má drahá polovička zatím vítězoslavně vynáší z rozpadlého lesního srubu zrezlý stojan na umyvadlo. Nechápe, že nesdílím jeho nadšení. Nasadí výraz zneuznaného génia a uraženě kráčí pár metrů za mnou. Není nad nedělní rodinné výlety.
Zuřím, když si chci z naší malinkaté šatny vzít boty a nejprve si musím proklestit cestu odstraněním čtyř nefunkčních rozbrušovaček, ze kterých se prý už brzy složí jedna výborně šlapající mašinka. A taky nadávám na geny, když se vrátím na parkoviště s nákupem a synkové mi pyšně ukazují tu nádhernou paletu připevněnou na autě, kterou s tatínkem našli u chodníku.
Často jsem přemýšlela nad tím, jestli sběratelská vášeň nepoznamenala jen naše rodiny. Všichni jsou u nás vášniví chalupáři, kutilové a stavitelé. A tito lidé se od přírody neradi zbavují harampádí. Pak jsem ale byla svědkem kuriózní situace. Mladý otec od rodiny, pravděpodobně umělec, se snažil na zadní sedačky svého auta, kde se už tísnily dvě malé dcerky, nacpat kus starého gauče a půlku rozřezané kanoe z přistaveného kontejneru na našem sídlišti. A to všechno se slovy: „To bude nádherný dílo!“ Tehdy mi došlo, že pořád může být ještě hůř.
