Tak kdy si pořídíme to čtvrtý?

Manžel si často, při shlédnutí mé konverzace na skypu, ťuká na čelo. Prý že zas řešíme důležitý věci, povídá mi s ironií v hlase. Pak se jde podívat na situaci na burze nebo zkontroluje výsledky hokejové extraligy. 

Jenže my se tentokrát s kamarádkami nevěnujeme ani jednomu z TOP 10 problémů na mateřské dovolené (prdíčky, opruzeninky, polívčičky či nechápaví manželové). Na našem virtuálním babském sněmu se probírá optimální počet dětí, respektive rozdíl mezi nula až čtyřmi dětmi. Zajímavé téma. V hlavě se mi promítnou minulé čtyři roky.

První rok nepiju alkohol, jsem těhotná. Druhý rok abstinuji, protože kojím. Třetí rok pro změnu neholduju vínu ani pivu, jsem totiž těhotná. A tak pořád dokola. Aby nevznikl mylný dojem. Svůj život nedělím na éru s půllitrem a bez půllitru. Alkohol pro mě není symbolem pro společenské veselí, ale spíš pro svobodu a nezávislost.

Píše se rok 1 (nikoli před naším letopočtem, ale před dětmi). Krásné slunečné sobotní ráno. Teprve přemýšlíme, co podnikneme. Při snídani oknem sledujeme manželský pár, který se snaží připoutat svá dvouletá dvojčátka do autosedaček. Emoce jsou skoro okem viditelné, stejně jako tatínkův pot rozlévající se po tričku. Během deseti minut se bez problému sbalíme a vyrážíme. Celý den jen podle našich představ. Jenom kdyby ty děti od vedlejšího stolu ve vesnické hospůdce tolik neječely, to si je rodiče nemůžou zkrotit? Když se večer vracíme, jediná starost je, aby nám nic nechybělo, abychom se měli jako v bavlnce. Půlhodinová sprcha a vydatný spánek, až na ten noční novorozenecký řev od sousedů…

Píše se rok nula a my jsme pyšní novopečení rodiče. Jedu podle všech možných dostupných tabulek, kam se hrabe na můj denní harmonogram prezidentský minutovník. Vše se, jak jinak, točí kolem synka, náš nový střed vesmíru. Manžel mě po návratu z práce nachází oblečenou neoblečenou, učesanou neučesanou (královna Koloběžka či chytrá horákyně v moderním pojetí) a ubrečenou nebo zatím neubrečenou (podle momentální hladiny hormonů). Účty za telefon jsou horentní, vše je totiž nutno konzultovat s maminkou, tetičkou či paní doktorkou. Nevadí, že jsem mu do nosánku kápla o kapičku víc? Neoslepne, když jsem ho vyfotila s bleskem? Ano, i celkem normální ženská se selským rozumem se jakožto prvorodička v šestinedělí dokáže proměnit k nepoznání. Veškerý servis kolem domácnosti obstarávají manžel, babičky či prababičky. Přesto, světe div se, nestíhám lautr nic.

Píše se rok dva a my nadšeně (na rozdíl od našich sousedů s odrostlými dětmi, milujících klid a kvalitní spánek) vítáme na světě druhého synka, který už má díky bohu méně úzkostlivou a „normálnější“ maminku. Ta kupodivu zvládá vyžehlit i navařit, někdy se ráno dokonce i namaluje. Pochopila, že nejdůležitější je nadhled a není nutno vše vážit s přesností na desetinu gramu. Jenom nedokáže pochopit, co bylo tak náročné na péči o jediné dítě. Zato pochopí, že některá pravidla vytváří sama příroda, nelze je tedy změnit. Například: Pokud jedno dítě spí, druhé je vždy v bdělém stavu. Pokud je jedno dítě dobře naladěno, u druhého je tomu zpravidla naopak. Pokud si jedno dítě chce hrát s červeným autobusem a ne s modrým, druhé si chce hrát také s červeným. Sečteno podtrženo: účet za telefon sice klesl na polovinu, ale deficit spánku o polovinu vzrostl.

Píše se rok čtyři a my se dočkali naší princezny. Zatím bych ji povahově přirovnala spíše k té televizní „Pyšné“. Stručně řečeno - má to „na háku“. Hlukové limity nejsou v našem domě již zcela určitě dodržovány. Spánek i snění z mého diáře mizí úplně. Byt praská ve švech. Kromě bagrů a vojenských pomůcek vyrobených z čehokoliv (od kamenů přes ponožky až po PET láhve) zakopáváme ještě o vytahané dívčí i panenkovské oblečky ze skříní ve všech možných odstínech růžové. Na výletě dělíme pozornost mezi ukázky rytířských zápasů při dobývání hradu a divadélko o žabím princi. Snažíme se náš tříčlenný cirkus utahat s idylickou vyhlídkou na klidný večer u vína. Ten však v autě cestou domů zrelaxuje svůj mlaďounký organismus, aby po návratu zahájil představení dne číslo DVĚ.

A po tom všem se mě manžel zeptá: „A kdy si pořídíme to čtvrtý?“ Tak tedy jedno, dvě, tři nebo čtyři robátka? A teď babo raď. Ono zažít během dne deset změn nálad, osmkrát šlápnout na kostičku lega (kdo nemá děti, nepochopí), čtyřikrát postavit mísu s ovocem zpět na stůl (ovoce nutno vyndat z myčky) a minimálně jednou otočit zpět o180 stupňů plochu na počítačové obrazovce (číst mailovou korespondenci vzhůru nohama nelze, mám vyzkoušeno) je někdy nad lidské síly.