Zmateně koukám na sedadle spolujezdce do mapy a snažím se bez orientačního smyslu zorientovat v italském velkoměstě. Muž na mě: „Kam teď? Řekneš mi konečně, kam mám jet teď?“ A já cítím v jeho hlase ten pověstný podtón, jako že jsem opravdu úplně nemožná. „Můžeš na mě mluvit normálně a zůstat v klidu?“ „Já jsem úplně klidnej,“ odsekne. Načež odbočíme špatně a na mě se snese vlna kritiky. Poslední kapka. „Já za to nemůžu, že jsem se tady v tom městě ne-na-ro-di-laaa!!!“ nese se můj jekot se směsí pláče, vzteku a lítosti noční ulicí… Děkuji vynálezcům navigací, zase máme o jeden důvod k tiché domácnosti méně.
Občas mě vytočí pro mě zcela nelogické argumenty, se kterými se manžel vytasí během naší výměny názorů. Já o voze, on o koze: „Kdes byl? Umírám strachy. Měls tu být ve čtyři a je půl sedmý, to nemůžeš zavolat?“ „Řekl jsem přece, že přijedu odpoledne, ne?“ Můj strach se rázem mění ve vztek. Přitom by stačila omluva. Třeba: „Promiň, miláčku, tady máš růži na udobřenou.“ A odkdy je půl sedmé odpoledne?? Zatímco pro muže tímto diskuze končí, ve mně teprve vše začíná vřít. Svůj temperament a emoce v sobě dusit nedokážu a ani nehodlám. Patřím k těm manželkám hysterkám, které rozčiluje, že se jejich manžel s nimi odmítá hádat a odchází raději do jiné místnosti. Budu za ním chodit tak dlouho, klidně na světa kraj, dokud ho nevyprovokuju alespoň k malé slovní potyčce.
Někomu jsem nedávno radila, aby v přívalu vzteku hodil na zem polštář a bušil do něj. Je to vhodné obzvláště pro panelákové byty, neruší to tolik sousedy. Kdysi jsem při sourozenecké hádce vysklila dveře od dětského pokojíčku. Představa, že znovu hodinu a půl zametám a luxuju střepy, mě neláká. Navíc mě to tenkrát stálo většinu kapesného. Takže kvůli své lenosti a spořivosti zásadně odmítám vrhání talíři či vyhazování hrnců zavřeným oknem.
Nejvíce a nejrychleji se mi ulevilo, když jsem mohla otevřít okno na ulici a zahulákat na celou ulici na manžela, nakládajícího věci do auta, co jsem měla na srdci: „Myslíš, žes mi opravdu pomohl, kdyžs mi ten špinavej pekáč naplnil vodou, aniž bych o tom věděla? Vytírám tu celou kuchyň. To ti teda fakt děěě-kuuuu-juuu!!“ A koutkem oka jsem viděla, jak se kolemjdoucí baví. Člověk si totiž v každé takové situaci řekne, že je to všude stejný, ne-li horší.
Nedávno jsem v tramvaji vyslechla rozhovor tří žen. A to bylo jiné kafe. První litovala, že po příteli hodila svoji oblíbenou konvičku dovezenou z Francie, když se vrátil z hospody až ráno a v ne úplně uspokojivém stavu. Druhá paní povídala, že o manžela v přívalu emocí přerazila koště a líto jí to tedy rozhodně nebylo. A třetí se svěřila docela nahlas: „No, já mám někdy pocit, že dokud na Pavla nevytáhnu nůž, tak se mi neuleví.“ Celý vagón posléze oněměl. A já si v tu chvíli řekla, že se stejně doma hádám kvůli blbostem a jenom proto, abych se pak mohla usmiřovat.
