nejen, že to leze do peněz, člověk je nějaký čas více či méně omezený (ve všem), ale hlavně nad sebou začne trochu jinak přemýšlet ...
Jako například dneska. Chtěla bych se s vámi podělit o dvě hezké chvíle. Při první jsem se poučila, že muži jsou asi celý život stejní, ať je jim pět nebo sedmdesát let. A pak se chtě nechtě musím začít smiřovat s tím, že i já mám jednou datum spotřeby ...
Dneska u nás bylo na návštěvě pět dětí ze sousedství. Celkem to tedy dělalo s těmi mými sedm prcků v jednom bytě. Pozorovala jsem z dálky, jak se každé chová. Nejprve jsem se utvrdila, že jedna moje dcera ráda organizuje a druhá má starost o druhé. Že holčičky baví malovátka, panenky, korálky a prstýnky. Kluky zaujala autodráha. Děti si hračky vybraly stejně, jako by stály v obchodě a napravo byla růžová sekce pro děvčata a na druhé straně modrá pro chlapce. Ani na chvíli nezaváhaly. Co mě ale zaujalo, byl tříletý chlapeček, který si chvilku hrál u domečku pro panenky. Byl otočený zády, takže jsem na něj moc dobře neviděla. Až když odešel, jsem zjistila, že všechny panenky v domečku svléklnul donaha a z maličkatého nábytku postavil věž. Je to chlap, i když jsou mu tři roky. Bez debat. Je to tak.
Druhá situace nastala při ukládání mé starší holčičky do postele. Četly jsme si komiks, kde byl kostlivec. Po několika dotazech jsem se dostala k tomu, že jsem vysvětlovala, co se děje s lidským tělem po smrti. A to ani ne pětileté slečně. Debata pokračovala tak, že moje milá ratolest začala plakat, že nechce ani zpopelnit, ani do rakve a že vlastně nikdy nechce umřít. Abyste totiž dobře pochopili, dětem nic nezastírám. Jen se pokaždé snažím vysvětlit všechny zápletky citlivě. Se slzami v očích jsem pobzvuzovala dcerku, že spolu budeme ještě dlouho, že se budu starat o její děti a že nás toho ještě mnoho čeká. Musela jsem se ovládat, abych nezačala brečet taky. Jednou tu nebudu. Bez debat, je to tak.
Občas mě ta mrňata ničí. Ale myslím, že život s dětmi nás nutí zůstat alespoň trochu nohama na zemi ...
