na "režim se zvýšenou ostrahou". Neboť dovolenou si představuji jinak a včerejší den to může jen potvrdit ...
Jsem přesvědčená, že šílenější děti, než ty naše, má jen málokdo. Ačkoliv se jedná o dvě milé holčičky ve věku pět let (dítě "A") a dvacet měsíců (dítě "B"), jsem po těch několika letech s nimi zralá na lázeňský pobyt kombinovaný s psychoterapií.
Tak třeba dneska:
V noci jsem asi třikrát vstala k "A". Kašel. Nejspíš jsme ho ulovili v čekárně u dětského lékaře, který nás pozval na preventivní prohlídku. Netušila jsem, že se na těchto prohlídkách dělají ze zdravých dětí pacienti tím, že je dotyčný lékař pozve dohromady s kupou nemocných vrstevníků. (Vstávám i k "B" - výměna plínky a příprava mléka.)
Ráno mi tedy doma zůstávají obě děti, manžel odskotačil do práce. Vypadá to dobře, zatím si "A" a "B" pouze předávají bacily dováděním v peřinách. Po hodině se snažím "A" přesvědčit, aby se převléklo. Po dalších třiceti minutách se tak konečně stane. Mezitím stihly "A" a "B" nadrobit snídani do gauče.
Za další půlhodinu, kterou jsem honila "B" s nočníkem, "A" s ranním čajem a uklízela drobky po obýváku, přichází sousedka, se kterou se učíme angličtinu. "Dneska mám obě děti", vítám ji omluvně. "To mi nevadí", odvětí zatím nic netušící sousedka. Další hodinka se odvíjí tak, že jednou rukou utírám "A" od ochuceného tvarohu ("chlístance" na stole a pod ním ignoruji), "B" neustále vyžaduje pohádku a jídlo.""A" zamazalo tvarohem i propisku sousedky, čmárá do mé učebnice (sešit ignoruje) a hystericky řve, že si pouštíme na PC nějaké to anglické povídání. "A" leží pod stolem a ujídá cereálie, které jsem původně vyndala pro "B", abych mu ucpala pusu a odvedla pozornost. Od tvarohu už je celé "B", půlka stolu, moje učebnice a kus podlahy. V kuchyni se rozsypal cukr, jak si "A", sladilo čaj. Po anglické lekci, ze které sousedka neutekla snad jen proto, že se mnou soucítí, 45 minut uklízím spoušť po bytě.
Přichází "A", že si jde lehnout k nám do ložnice, "B" je samozřejmě následuje ... Třikrát se poperou, než vzteky odvláčím "B" do kuchyně a "A" usíná v mé posteli. Pokouším se vařit oběd. "B" si přišoupává židli a zkouší mi vhodit pár dalších těstovin do vroucí vody na sporáku. Po odvrácení katastrofy s horkou vodou si "B" našlo dřez, houbičku a myje, na co přijde. Přišlo i na nůž ... Se řevem mi dává najevo, že na té židli u dřezu chtělo ještě chvíli vydržet. Místo toho tedy vyleze po své jídlení židličce na jídelní stůl, kde opět rozsype cukr a namaže si ruce pepřem ...
"A" vstává (po zadku, jak jinak), bulí, že musí čurat a odleze na záchod, kam se tryskem přihrne "B" a vytáčí toaletní papír z ruličky rychlostí 30 m/s. "A" ječí, "B" brečí.
Celkem v klidu jsme se najedli. "B" sice musím kompletně převléknout, vytřít pod stolem, ale to snad ani jinak nejde. Chci jít s "B" na chvíli ven, než přijde slečna na hlídání, abych mohla jít na schůzku do školky. "B" se odmítá oblékat (utíká, přetáčí se, sundavá si vše, co já obleču), "A" leží na koberci a neustále opakuje, jestli už půjdeme (pak si totiž konečně pustí tu televizi). "B" se propíná do luku, nechce si brát boty, místo toho si neustále chce obouvat ty moje. Jsem zpocená a zapomínám vzít s sebou odpadkový koš ...
Bolí mě hlava, chce se mi spát a představuji si, jak sedím v kanceláři v růžovém oparu. Moje tričko nenese stopy dopoledné svačinky, lidé mi odpovídají na jednoduché otázky jednoduchou odpovědí a ne mlčením. Nikdo nekřičí a já chodím na záchod jen a jen sama ...
A co mi dává sílu do dalšího a dalšího dne?? Večer si prostě řeknu: "Třeba to zítra bude lepší".
