Dovolená v Chorvatsku není pro mě

.. jsem zjistila toto léto. Chtěla jsem to zkusit. Téměř český folklor prázdnin u moře. Myslím, že tohle dlouho nebudu chtít znova absolvovat ...

U moře jsem naposledy byla před osmi lety. Hrozně jsem se těšila, jak si lehnu s knížkou na pláž a týden budu užívat nicnedělání, slunce, teplé slané vody a cvrkání hmyzu pod oknem.

Jak já se neznám ...

Poslední roky jsme totiž trávili dovolenou spíše aktivně, jezdili jsme s rodinou do hor, podnikali výlety, také se koupali, činnosti se dost střídaly. Několik málo posledních měsíců jsem ale cítila, že bych potřebvala zvolnit. Dobře, zkusím Chorvatsko, skoro každý, koho znám, tam byl, udělám zkušenost.

Kapitola sama o sobě byla cesta. Jelikož jsme ubytování zajistili přes cestovku, vycházel nám nástup bohužel na víkend. Na silnicích boží dopuštění, ke všemu se zdálo, že půlka národa z Itálie, Polska a Německa měla podobný nápad. Pro zaryté fanoušky Chorvatska žádná novinka, s kolonami jsem dopředu počítala také. Cesta tam nám místo necelých devíti hodin trvala třináct, zpátky patnáct. Vím, mohlo být i hůř. Blahopřeju si, že jsme v četných frontách neuvařili spojku nebo nějakou další část motoru našeho auta. Na čerpací stanici jsme si vystáli hodinu na benzín. Také z toho důvodu, že milí Chorvaté neoznačují stojany, takže jsme po půl hodině zjistili, že stojíme u stojanu na diesel a šli si stoupnout do nové fronty, to už na tu správnou pohonnou hmotu.

Když jsme konečně dorazili na místo, kde mě měl čekat týdenní relax, ukázalo se, že je v apartmánu docela děsný binec. Jednak selhal delegát kanceláře, který ubytování vůbec nepřebíral (klíče nám přinesli sousedé, kteří bydleli o poschodí výš), jednak před námi bydlení údajně opustila skupina mladých chlapíků, kteří zanechali pěknou spoušť. Takže jsem první den vyměňovala spolu s delegátem žárovky, zjistila, že v kuchyni není téměř žádné použitelné nádobí a ke všemu mám v pokoji mravence (i v posteli) a pěkně vypasenou stonožku.

No, nic. Tohle přežiju. Přeci jsem přijela za sluničkem, za mořem.

Jenže ouha. První dva dny jsem si vůbec nemohla zvyknout, že bych měla jen polehávat na pláži, nic mě nebavilo. Třetí den jsem se konečně začetla do knížky a pomalu začala řešit, jestli začínám alespoň trochu hnědnout jako ostatní topinky kolem mě (mimochodem, po příjezdu do Čech byl manžel opálenější než já).

Co mě docela bavilo, bylo moje oblíbené pozorování cvrkotu okolo. Směs na pláži jsem rozdělila do několika segmentů: skalní příznivci dovolené v Chorvatsku (jezdní pravidelně od revoluce, znají tu snad úplně všechno, včetně nejlepších tras, kudy jet), začátečníky (já) a pak buď skupinky mladých (užijeme si to a požíváme na pláži do svítání) nebo rodiny s dětmi ("mami, já chci taky koupit ten modrý podběrák").

Ani dva výlety do okolí ze mě nesňaly pocit, že mě tohle nebaví. Asi prostě nejsem ten správný typ na válení u vody. Nebo už jsem úplně zblbla a chybí to stálé domácí pobíhání?

Každopádně mi z toho vychází jedno. Za tu děsnou cestu to nestojí. Modlila jsem se, aby všichni ostatní, kteří jednou v autech před námi, za námi a vedle nás ve více než čtyřicetistupňovém vedru, byly unavení alespoň tolik jako my a ne víc. Abychom tenhle matrix na jih a zpět vydrželi ve zdraví.