Trichotillomanie - chorobné vytrhávání vlasů

O této problematice jsem psala na svém předchozím blogu zde. Povědomí o trichotillomanii pomalu roste. Na Facebooku a internetu vůbec vzniká hromada podpůrných skupin čítajících několik tisíc uživatelů, kteří poruchu dokumentují.

"Právě jsem se dozvěděla, že to 'moje' trhání vlasů má jméno," svěřuje se jedna z žen na české podpůrné facebookové skupině věnované trichotillomanii, která má zatím něco málo přes čtyřicet členů. To jméno zní "trichotillomanie". Nejde jen o šampon značky Lush! Svým charakterem by se porucha dala přirovnat například k tolik častému kousání nehtů. Obojí může být způsobeno výrazným psychickým hnutím, nervozitou, strachem, nebo může jít prostě o dlouholetý zvyk provozovaný jako doprovodný tik k jiným monotónním činnostem, jako je sledování televize, čtení knihy, poslouchání cizího vyprávění apod. Porucha sama o sobě není nebezpečná, ale oproti jiným podobným poruchám jsou následky dalekosáhlejší, jelikož chybějící časy, obočí a vlasy jsou v dnešní době poměrně výraznou kosmetickou vadou.

Osobně "trpím" tichotillomaní od svých jedenácti let. Toho času jsem byla v trhání tak vytrvalá, že jsem měla nad čelem menší lysiny. To mě donutilo v aktivitě polevit a hlídat své ruce. Dnes je mi dvaadvacet; problém přetrvává, ale projevuje se maximálně probíráním se v hlavě, svěděním poškozené pokožky a mírným prořídnutím kštice (což v mém případě není až tak veliký problém, vlasy mám od přírody husté). Když jsem ve špatném psychickém rozpoložení, objevují se i rysy tzv. trichofagie, což je - stejně jako je běžné u nehtů - pojídání vlasů, které může přejít v tvorbu tzv. trichobezoáru způsobujícího trávící potíže. Fixace na vlasy v obdobích, kdy jsem si vlasy tolik netrhala, zůstala v podobě neustálého barvení a stříhání ne kvůli módě, ale zkrátka jako reakce na stres nebo zhoršenou psychiku (hlavně v pubertě).

Mé problémy též mírně ustaly v době, kdy jsem si vlasy ostříhala na velice krátkou délku. Rovněž pomohlo sedět ve škole naproti slečen, které se též při výkladu vyučujících neustále hrabaly v hlavě. Jsem poměrně slabý případ. Jiní lidé zvládají problém hůře. U některých se definice rozšiřuje i na jiné ochlupení - řasy, obočí. Toto se dá naštěstí nahradit - dokreslit, domalovat, dolepit. Mnohé z žen nosi hlavu pokrytou šátkem nebo vlasy v culíku, aby nutkání zabránily. Někdy ale pokrývky hlavy neoblbnou. "Nedávno jsem se nechala ostříhat na 1 cm délky. Od té doby nemám nutkání trhat. Bojujte se mnou!"  "Zase to roste! Pořád mám ale nutkání vzít pinzetu a všechno 'zničit'." "Trhám vlasy i s kořínky a rozkousávám je na malé kousíčky," svěřují se další.

I zahraniční zkušenost skrývá velká dramata. "Včera jsem byla hrát volejbal a byl tam kluk, který mě miluje," svěřuje se mladá Američanka ve skupině s více, než pěti tisíci přihlášených z celého světa. "Míč mi narazil do hlavy a paruka sklouzla na zem. Byla jsem v rozpacích a začala jsem se třást. Kamarádka se zeptala, jestli mi může nějak pomoct, protože byla s mou situací obeznámená. Ten kluk to ale do včerejška nevěděl, tak jsem mu o tom povyprávěla. Byl trochu v šoku, ale podporuje mě."

Příběhy, mnohdy dechberoucí, jsou proložené fotografiemi zarůstajících pleší a nadočnicových oblouků na hlavách velice atraktivných mladých žen, někdy i mužů a tipy, jak svého malého démona zakrýt. Navzájem se podporují a pořádají srazy. Pociťují vděk za to, že je někdo poslouchá, podporuje a chápe, jelikož zažívá to samé. Tolik trapné, tolik bolestivé, tolik překážející. Naštěstí však víceméně bezpečné.