Pomíjivost partnerské stability

Odpočívám mezi úklidem a pro zabavení si otevírám web nejznámějšího českého bulváru. Téměř na celém monitoru se mi objeví fotka maminky, která zůstala sama na uživení šestičlenné rodiny. No ty vole.

Prosinec. Budím se z noční můry. Zemřel mi partner - zase. Naštěstí jen ve snu, jako ostatně vždy. Druhý den se objednávám k psychologovi. Důvod je prostý: nedokážu se prostě zbavit pocitu, že zůstanu na světě sama.

Je to z toho důvodu, že moje matka se stala vdovou, než jí bylo třicet. Zůstaly jsme bez prostředků, samy. Nikdy jsem sice netrpěla hlady, ale zafixovala jsem si z dětství dva úzkostné pocity: pocit, že nemám nikdy dost peněz a pocit, že chlapi prostě umírají. Že zůstanu jednou taky sama.

Člověk si hledá partnera na celý život, ale málokdy při seznámení či svatbě myslí i na jeho smrt. Já se sice ještě nevdala, ale na partnerovu smrt myslím často. Je to taky důvod, proč nepodceňuju význam vzdělání, profesní praxe a možnosti uplatnění. Mám však pocit, že v tom zaostávám a jelikož bych jednou chtěla rodinu, děsí mě to. A ještě více mě děsí diskuzní fóra různých portálů, kde jiné ženy toto opomíjí.

"Je mi devatenáct a za měsíc maturuju."

"Přítel vydělává padesát tisíc měsíčně, on se o nás postará."

"Až dokončím školu, chtěla bych se stát maminkou."

Pravda, každá máme nárok na vlastní život; máme možnost volby, co se naší budoucnosti týče. Máme právo si vybrat způsob života, jaký nám vyhovuje, jakož i zaměření práce či studia, můžeme si vybrat partnera a to, zda chceme děti, případně kolik. Ale děsí mě ženy, které na partnera spoléhají, jako by jeho přítomnost v našem životě byla bezpodmínečná.

Ano, moje chorobné myšlenkové pochody, jsou extrém. Ale copak není extrém žena, která počne na střední škole a budoucnost sebe i dítěte opírá o výdělek partnera? Jasně, že partner má při výchově dítěte minimálně asistovat a ideálně se na ní podílet stejnou měrou. Přeju takovým ženám, aby společně s partnerem děti zdárně vychovaly, aby s téže partnerem zestárly a prožily šťastný život. Nicméně kde berou tu záruku, že se podaří?

Zřejmě moje traumatizující zkušenost otcova úmrtí, bydlení v pokoji bez topení a každoročního hádání se se sociálkou o sirotčí důchod zabraňuje tomu, abych uvěřila často vídaným tvrzením: "Pořídím si miminko, on se o nás přítel postará." Jak jsem psala výše, mají právo vést život tak, jak uznají za vhodné, ale napadá je, že ta jejich sladká miminka to mohou jednou odnést?

Tím v žádném případě (!!!) z ničeho neobviňuju výše zmíněnou maminku z České Lípy, protože jí patří všechna čest za to, že se snaží nakrmit rodinu. Přeju jí hodně štěstí a síly. Bude to potřebovat. Avšak je dobrým důkazem, že o partnerův výdělek se celý život opírat nelze. Máme sice  solidně vyvinutý sociální systém, nicméně i tento selhává v případech, kdy se rodina ocitne v nouzi a nedostane od státu ani korunu, protože loni prodala byt a loni měla peníze (více o zmíněném případu ZDE - vyzývám čtenáře k úvahám nad alespoň minimální pomocí).

Nenabádám k paranoie, která mě budí ze spaní. Nabádám k obezřetnosti. Chlap tady prostě nemusí být nafurt, ženy. Mysleme na to a zařiďme se podle toho.