Když jsem si dnes na sluncem prozářené zahradě četla knihu "Klid je síla, řek´ tatínek" od Zdenky Fantlové, mimoděk jsem si najednou uvědomila jednu věc - Nevím, jaký je to pocit, být pyšná na svého prezidenta.
Je všeobecně známo - a tak je to známo i mně - že Tomáš Garrigue Masaryk a později snad i Václav Havel, jsou chápáni jako symboly svobody, spravedlnosti, úcty a snad i lásky k Českým zemím a jsou to osobnosti hodné obdivu. Jenomže dokud jsem si sama nepřečetla alespoň "ochutnávku" takové adorace od tehdejšího lidu, byly to pro mě pořád jen nudné a suché fakty. Černobílý (díky fotografiím) Prezident Osvoboditel Masaryk, hrdina a tečka. Brýle, velké vousy a protáhlá tvář.
A potom jsem si přečetla věty z již výše zmiňované knihy, cituji:
„ Dech se ve mně zatajil, vidím ho na vlastní oči, našeho nenahraditelného tatíčka Masaryka.“
„Cítila jsem se povýšená nad všecky národy za to, že vyrůstám v Masarykově republice.“
„Radostí a rozčilením jsem brečela. Ale věděla jsem, že ten zážitek už mi nikdo nikdy nevezme.“
...
Ta slova vám najednou připadají snad až moc silná, protože si nedovedete představit, že byste mohli svého prezidenta tak moc zbožňovat - vždyť už jen označení "politik" je dnes chápáno v extrémních situacích téměř jako urážka a k nějaké úctě má hodně daleko. A potom pochopíte, že ta slova nejsou přehnaná, nejsou to ani slova jednoho jediného obdivovatele, ale jsou to slova lidu, slova tisíce oddaných občanů, kteří věří a důvěřují. Slova těch, kteří ještě byli hrdí a měli pro to důvod.
Já takový pocit neznám. Narodila jsem se šest let po revoluci, a co se týče mých politických "zážitků", emočně nejsilnější pro mě byla loňská přímá volba prezidenta. Nemohla jsem ještě volit, a tak jsem jen tiše (či hlasitě, ale tak nějak bezmocně) fandila, doufala, věřila a posléze byla zklamána, čímž můj zájem o politiku uhasl stejně rychle, jako vzplanul.
A přitom by bylo krásné mít prezidenta, na kterého by člověk mohl být hrdý. Upřímného a čestného člověka, osobnost, které bychom si vážili. Upřímně a opravdově. Někoho, díky komu bych mohla být šťastná, že žiji právě tady a ne stále přemýšlet nad tím, zda-li by nebylo lepší žít někde jinde.
A tak se ptám, jestli ještě někdy přijde někdo, na koho budu moci být hrdá. Kdo promluví tak, až se mi "zatají dech", a nebo si alespoň budu moci říct, že jsem ráda, že právě on stojí v čele státu.
Kromě toho, že jsem si snad už po sté uvědomila všechny hrůzy, které (nejen) nám způsobili nacisté za protektorátu, konečně jsem pochopila i nezměrnou hodnotu toho, co nám vzali. Pošlapali naši hrdost. Ještě se nezberchala, protože než se vůbec mohla oklepat a začít léčit z hrůz, které zažila, přišli komunisté, aby nám ukázali, co je to nesvoboda, a jak snadno lze dosáhnout moci nad druhými pomocí vydírání, mučení, vyhrožování, nebo naopak sladkých, ale falešných příslibů.
Je to už hodně let a pro mě, "nedotčené dítě", je to už jen něco, o čem slýchám od prarodičů, rodičů, nebo se dočítám v knihách. Je to vzdálené, ale přesto blízké. Ještě to úplně nezmizelo. A jsem si jistá, že je důležité stále si připomínat důležitá data, výročí, snad alespoň toho sedmáctého listopadu a osmého května. Události, které nám alespoň částečně vynahradí tu hrdost, kterou postrádáme.
Jako přirozenou součást tohoto článku již netrpělivě očekávám komentáře, které mi budou vytýkat naivitu a hloupost, a tak předem upozorňuji, že jsou mi lhostejné. Navzdory všemu stejně ve skrytu duše věřím, že jednou přijde osobnost, jíž budu vzdávat hold a hltat každé její slovo, ještě než ho vůbec vypustí z úst.
___________________________________________________________________________________
Reakce na tento blog (formou blogu :) zde: http://petrjansky.blog.idnes.cz/c/406378/Mila-Kristyno.html
