Byt opouštím v devět ráno, nakonec trochu dřív, než jsem zamýšlela. Jenom rychle obléct bundu, zavázat tkaničky, vypadnout a zabouchnout za sebou dveře, pěkně rychle zmizet, vypařit se.
Protože až budu konečně venku a nebudu mít pocit, že mě ještě někdo může zadržet, až zmizí plyšoví medvídci a výčitky a až budu pryč a až budu volná, pak teprve opadne všechno to napětí a budu konečně v klidu.
Jdu na zastávku a po cestě k přechodu pro chodce sleduju auta, je jich tak málo, je prvního ledna, je zima a ke špinavému chodníku se snáší sníh, tak trošku. Tak nějak jako loni, tak jako před rokem, kdy jsem se naposled nadechla ranního chladu s omrzlými rty přitisklými ke tvé bundě a potom tě pustila a ty jsi zmizel.
Jsem jako v tranzu. V autobuse a v uších mi hučí. Devět dvacet pět, vystupuju a pokračuju směrem k nádraží.
__________________________
Je to tak jednoduchý, tak nádherně snadný. Teď už vím, že za tím zas tolik nevězí. Nezaspala jsem a ani jsem se nezhroutila, vlak nenaboural a dokonce není ani výluka. Procházím se po kupé, chodím v kruzích a jsem tak šťastná, pořád se usmívám a koukám z okýnka a průvodčí pak zapíská na píšťalku a vlak se rozjíždí. A za mýma očima utíkaj pole a louky a tohle je ten moment, o kterém jsem tolikrát snila, po kterém jsem tolik prahla a toužila.
Těžce dýchám a po zádech mi běhá mráz, do kupé přistupuje rodinka jedoucí na výlet, za babičkou, a já se třesu a potím a stěží mohu polknout, jsem tak nervózní a nesvá a připadám si jako ve snu, ale vím, že tohle je realita, tohle je sakra skutečný. Ještě hodinu, půl, pět minut. A pak je dvanáct dvacet šest.
A já ho uvidím. Otevírají se dveře a kupa lidí se hrne z vlaku, nádraží je plný a on stojí tam vzadu, jdu k němu, klepu se, po tom roce jsem se asi hodně změnila, třeba jsem úplně jiná, ačkoliv on je pořád stejnej. A jak se mám vlastně tvářit? Mám běžet, aby to bylo jako ve filmu? Tak jsem si to vlastně vždycky představovala. Ale nakonec jdu docela pomalinku a jsem ráda, připadám si těžkopádná a mám strach, že třeba na něčem uklouznu. Jdu úplně normálně a jdu a jdu a jdu. A on mě potom pozdraví a já nemůžu mluvit, jako bych zapomněla anglicky a zároveň i ztratila hlas, něco jen tak tiše zamňouknu, zní to víc jako Ahoj než cokoliv jinýho a on se zasměje a vezme mě do náručí, přimáčkne mě k sobě a já ho najednou zase cítím, po celém dlouhatánském roce mě zase drží a tak tam tak stojíme a potom jdeme dál.
Trvá to vlastně dvacet čtyři hodin a je to pohádka.
A potom je najednou zase dvanáct, je jedna a potom je tři čtvrtě na dvě a je to poslední objetí a poslední pusa a pohled do očí a bye bye a potom vykročím opačným směrem, naposled se otočím a vím, že to nemá smysl, tak proč to dělám, a hrozně mě to táhne k němu, jen se mu vrhnout kolem krku a zůstat tak na pořád, nechci nikam, všechno ztrácí smysl, jako by mě tisíce rukou táhly zpátky, ale já prostě nemůžu, zacpávám si uši a ruce zatínám v pěst, jdu a jdu a jdu. Pak nastupuju do zbrusu nového vlaku, sedám si a jsem unavená, všechno mě to vysiluje, tady ta klimatizace a luxusní sedačky, místenky a cizí hlasy, co znásilňujou mé uši. Všechno je to tak děsně debilní. Rozepínám cestovní tašku ve který hnízdí smáčklá bageta s vyteklým dresinkem a okousaná pizza. Vytahuju sluchátka, k nohám jakéhosi Itala dopadne můj kartáč na vlasy a krajkované kalhotky. To ho očividně zaujme a mého poníženého sběru spodního prádla se chopí jako příležitosti k navázání kontaktu. Uvědomím si, že ten akt se sluchátky byl nakonec zbytečný, měla jsem v úmyslu lkát, probírat se vzpomínkami a topit ve svém smutku a namísto toho poslouchám, že ženský z Prahy jí moc šunky a proto jsou tak oplácaný a nemaj vlastně žádnej vkus, a když už se někdy najde nějaká, co by šla, rozhodně se vůbec nemůže rovnat s žádnou z jižních Čech. Kdyby tahle situace probíhala dvanáctkrát s tím, že kraj, ze kterého pocházím, by se pokaždé lišil, vyslechla bych si dvanáct různých variant. Něco jako anketa se závislou proměnnou.
A potom máme zase desítky partnerů a desítky románků, kámoška na sex a další, se kterým to nějak nevyšlo, potácení se sem a tam mezi lidmi, kterými se necháváme unést, abychom se na chvilku stali někým jiným. Smějeme se a líbáme a šeptáme si po nocích s těmi, kteří pro nás za chvilku nebudou ničím. Ráno po mi pak píše I wish you were here a já nevím, jakej to má všechno smysl. A jestli ho vůbec někdy najdu, protože už to trvá nějak moc dlouho a já se pořád nemůžu k ničemu dobrat.
A nevím jestli mu mám vyčítat, že po mně vždycky touží nejvíc v tu nejnevhodnější dobu, ale je to jen ztráta času, protože dělat se s tím stejně nedá nic. Peklo asi nejvíc pálí tehdy, když stojíme někde uprostřed.
Vlastně mi ani nevadí, že spí s jinýma, protože vím, že já jsem tam, v něm, pořád. Tak nějak všudypřítomná, jako vetřelec, infekce pod kůží, ale nedá se říct, že by se bránil. Necítím odpor a tak tam v něm tak pluju a někdy se ozvu, stejně jako se on ozývá ze mě za nocí, který trávím sama. A někdy taky když je sama netrávím. Jenže se nějak nemůžu přinutit k tomu, abych měla pocit, že tohle je amorální a špatný a hnusný, protože ho vnímám tak strašně moc jako svou součást, že mi přijde nesmyslný, když po mně někdo chce, abych ho nějak vytěsnila, vymazala nebo odsunula pryč. Jsme jako srostlé stromy, nemůžu se najednou sebrat a postavit si hlavu, že chci být sama. Už to nejde.
Snaha vyplnit ten prázdný prostor je asi jediný, co můžu, jenže já se nechci spokojit s náhradou, když už jsem jednou poznala to nejlepší. Nechci ho nechat jít, když vím, že nemá smysl čekat na toho pravého, protože už tu byl a je tu vlastně pořád, jen se k němu pořád nějak nemůžu dostat, je pořád tak strašně daleko a já prostě nevím, co mám dělat, aby se mi trošku přiblížil, abych se ho mohla dotknout, mluvit s ním, abych mu mohla dát třeba tu pusu častěji než jednou za rok. Můžu si přehrávat jako na gramofonu pořád dokola všechno, co bylo, jenže to mi ho sem prostě nepřinese. Může mi být tisíckrát domlouváno, že to s ním mám prostě vzdát, ale co je to platný, když je jako nikdy nekončící kapitola, tisíckrát přehraná písnička, která mě nikdy neomrzí.
Ten už jich asi měl, říká babička, protože k němu měla vždycky averzi, jako vlastně ke každýmu, kterej mě nějakým způsobem vytrhl z komfortní zóny. No jo, když já jsem jich taky měla.
A stejně tu pořád je a já jsem tu taky, pořád jsme spolu a zároveň každej jinde, visíme dolů z obrovitánský hory a nevím já ani on, jestli má vůbec smysl se držet. Jestli má smysl čekat nebo hledat s páskou na očích někoho, kdo má podobnou vůni, barvu vlasů nebo stejně znějící smích. A ta největší ironie vězí v tom, že možná už padáme. Tak nějak pořád, permanentně.
Natáčím si tě na kameru, chci aspoň zlomek tebe, chci aspoň debilní minutovou kompenzaci, podělanej záznam tvýho hlasu a pohybů a něco, co si pustím, až tohle skončí. Ukazuješ na mě a říkáš něco o koupelně, soustředím se na to, abych držela přístroj rovně, blábolím beze smyslu. Asi nejsem moc nenápadná, protože to asi po pěti vteřinách poznáš, prosíš mě, ať to vypnu, a když se dotčeně ptám proč, tak nějak strašně roztomile a bezelstně říkáš I don´t like videos. Nahé paže máš položené na sněhobílé peřině a tohle je náš jediný večer, jediná noc, takže každá minuta je speciální a jedinečná, a i tak mě to všechno strašně vysiluje, protože se musím soustředit jen na to, co je teď a tady v zájmu vlastní sebezáchovy.
Protože jsi tak blízko a nejsem zvyklá slyšet tvé srdce, když spolu mluvíme.
Protože je tak těžký se tě dotýkat a mluvit a dýchat, když mám dvacet čtyři hodin na to, abych ti vynahradila celý rok.
