Ačkoli se mě prázdniny už netýkají, přesto mě jejich konec naplňuje každý rok zvláštní náladou. Tahle poslední neděle prázdnin byla vždycky zvláštní, teskná a bezútěšná, ale zároveň měla něco do sebe...
Pokud jde o léto, to v každém případě končilo, i kdyby bylo počasí na koupání do půlky října. Nevím, jak pro vás, ale pro mě bylo dlouhá léta "léto" synonymem pro prázdninový čas, nikoli názvem ročního období. Poslední letní neděli se přijelo po dlouhé době z chalupy, vybalovalo se, pralo, přerovnávalo a připravovalo. Buď se dojídaly zbytky z venkova nebo se naopak uvařilo všemi (mnou) oblíbené jídlo, zpravidla nenáročné na přípravu. Uvařila ho samozřejmě máma, já jsem tak nanejvýš něco nakrájela.
Jakousi shodou náhod jsem takovou neděli zažila letos zase. Byla jsem na víkendové návštěvě u přátel na chalupě, odkud jsem se právě vrátila, vybalovala a přerovnávala jsem poslední pozůstatky dalšího stěhování v řadě, která se mi i do budoucna jeví potenciálně nekonečnou, uvařila jsem si oblíbené lehké jídlo (neboť na té chalupě jsme se docela přejedli), pustila si rádio a pračku. Venku skoro celý den pršelo a ve mně najednou vůně deště, nakrájené cibule a vypraného prádla vyvolala zcela konkrétní vzpomínku na tu atmosféru. Na pocity, které doprovázely všechny konce prázdnin.
Byl v tom vždycky namíchaný smutek, ale zároveň jsem v noci na pondělí téměř nemohla dospat, jak jsem se těšila. Na spolužáky, nové historky a zážitky, dokonce i na učitele. V té dvojlomnosti bylo něco magického, co dětský mozek (nebo duše?) nedovedl ještě zpracovat. Možná to bylo nějaké jemné, podvědomé avízo dospělosti. Kdybych věděla, že takové ambivalentní dojmy budou v budoucnu poměrně častým jevem, asi bych rovnou utekla. Jenže kam? Kam se dá utéct a kam se schovat, aby člověku neběžel čas?
Člověk je jednou tvor nostalgický, který ještě k tomu většinou chce to, co nemá. I já jsem taková. Co ale mám a chci to mít i nadále, je schopnost užít si na každém období to hezké (což neznamená, že bych si normálně lidsky nepostěžovala, že ano...). Takže sice tradičně až ohraně nadávám na počasí a na to, že jsem si málo užila léta (i "léta"), v skrytu duše se už ale těším na podzim. Tedy přesněji řečeno - na babí léto, o němž jsem přesvědčená nebo alespoň pevně doufám, že se opravdu vydaří. A až se bude blížit zima, asi to zase bude stejné. A kdyby náhodou něco selhalo, Vánoce to jistí.
