Harfa ve sněhu

Letošní, tedy vlastně už loňské Vánoce, stejně jako pěkná řádka těch minulých, mi opět připomněly něžný text pana Skácela. Ty letošní, tedy vlastně loňské ale ještě o trochu víc. Protože byly tak trochu smutné a taky proto, že jsem tím víc toužila, aby napadl sníh. Podobně jako v dětství. Sníh přišel dva dny před Silvestrem. A tady máte HARFU VE SNĚHU.

"Před několika dny jsem skládal dopis pro Ježíška. Snad to bylo pro dědu Mráze, nevím, tomu chlapečkovi to bylo jedno. Dopis měl ryze obchodní charakter. Objednal jsem (až do domu) housličky a bubínek, autobus, Kašpárka a také oponu. Jako protihodnotu jsem nabízel jménem svého klienta čisté uši, to, že bude po celý rok hodný, a to je dlouhá doba, a že bude pít každý večer rybí tuk. Sepsal jsem ten dopis a vzpomněl jsem si na všechna svá vánoční přání, co jsem jich kdy měl - a bylo mi smutno.

Žil jsem tenkrát na světě asi tři roky a k Vánocům jsem si přál harfu. Zajímavé na tom přání bylo, že jsem nechtěl harfu proto, abych na ni drnkal a prozpěvoval při ní jako král David, ale aby ta harfa spinkala. Slýchával jsem totiž tenkrát jednu koledu a v té koledě se zpívalo:

"Labuti má i loutno má, slavíčku můj, spinkej, má harfo líbezná, synáčku můj..."

Místo harfy jsem dostal boty. Vlastně botičky. Potom mně bylo jednou také šest let, padal sníh, a já jsem toužil po zlaté hasičské přilbě. Dostal jsem rukávník. V osmi letech se z dítěte stává muž a já jsem zoufale potřeboval kulomet. Jako desetiletému mně nadělili pod stromeček místo sebraných spisů Karla Maye pohádky Karla Jaromíra Erbena. Mám je dodnes. Ponejprv jsem je přečetl, když jsem se vrátil z vojenské prezenční služby. Ve dvanácti jsem si žádal nejkrásnější ženu na světě. Věděl jsem, kde bydlí. Oni to nevěděli a nadělili mně pruhované pyžamo.

Od té doby se změnilo všechno, i stromy, oblaka a kosi. Zmoudřel jsem, nebo snad zhloupl, začínal jsem si přávat věci skromnější a celkem jsem nebýval zklamán. Mám kdesi ve stolku cigaretové pouzdro, mám tucet kravat, jedny dlouhé spodky, které jsem nikdy neměl na sobě, dokonce i jednu levou koženou rukavici. Avšak od osudných Vánoc, kdy moje sny začaly být tak rozumné, že začaly být uskutečňovány, ztratily pro mne Vánoce kouzlo. Proto, když jsem nedávno skládal chlapečkovi vánoční dopis, vyrostl v mé duši stesk rovný jako cypřiš. Harfu si přeju, nadělte mi letos pod stromeček harfu. Nejlépe zlatou, struny mohou být stříbrné. Dlužíte mi harfu. Takovou, co by spala."

Jan Skácel