Vcelku jsem za svůj dosavadní život nikdy příliš netrpěla nespavostí. Občas při nemoci nebo před důležitou zkouškou, dalekou cestou a podobně. To známe všichni. Slýchávala jsem od lidí postižených různě těžkou formou insomnie, jak hrozné je nemoct zavřít v noci v klidu oči.
Uměla jsem si to představit, ale až posledních pár týdnů mě jejich stavu přiblížilo natolik, že jsem začala vážně uvažovat o nějakých preparátech, alespoň přírodního charakteru... Pivo či víno se neukázalo být úplně vhodným řešením, vzhledem k rannímu vstávání a následným povinnostem. Tak jsem začala prostě vstávat, jakmile mé ostrůvky bdění svým rozsahem přesáhly zhruba čtyřicet minut. A zjistila jsem, kolik mám najednou času!
Mé přátele i méně oficiální kolegy zřejmě párkrát zaskočil absurdní čas doručení e-mailu (s hrůzou jsem si uvědomila přítomnost mailové schránky v dnešních telefonech, následně přítomnost těchto telefonů v cizích ložnicích a začala ukládat raději koncepty). Náhle se začala pomalu zmenšovat hromádka novinových výstřižků a otevřených odkazů na zpravodajských serverech, které si "určitě přečtu, až budu mít chvilku", připravila jsem si diář na následující rok a vrátila se k poslechu hudby či rozhlasu jinak než stylem "musím u toho něco dělat". Tyto moje aktivity v hodině mezi psem a vlkem jsou sice přes den vykoupeny četnými nevhodnými zívnutími či poklinbáváním v tramvaji, ale je to rozhodně lepší než se jen tak válet a tupě zírat na stíny prohánějící se po stropě nad postelí.
Je skoro pět, vstala jsem po obligátních čtyřiceti minutách bdění a usedla k blogu. Vím, proč nespím. Má forma insomnie je lehká, může za ni prachobyčejný srdcebol. To zažil kdekdo. Vím, že to bude zase dobré, a že se ještě něco naspím. Teď ale bdím. A zřejmě i to má svůj smysl (který mi zatím zůstává úspěšně skryt), ostatně jako leccos kolem nás. Dobré ráno!
