Vždycky jsem měla ráda lidi pevného postoje, lidi jejichž hlas je slyšet, protože mluví moudře a často bez ohledu na důsledky říkají svůj názor nahlas. Takových lidí je třeba si vážit a já jich mám kolem sebe několik, chválabohu. Jedním z nich je DANIELA BAMBASOVÁ, po léta přední herečka Jihočeského divadla, která včera oslavila krásné kulatiny.
S Dájou, jak se jí - trochu familiérně - říká, jsme se poznaly v březnu 2011 na první čtené zkoušce ostrovního dramatu Slaměná židle. Tehdy jsme s kolegou režisérem, coby divadelní "bažanti" a kandrdasové, byli před "paní Bambasovou" varováni... Upřímně řečeno - dodnes nechápu proč, i když Dája rozhodně dokáže budit respekt.
Nicméně, tolik pokory, zápalu pro věc a herecké chytrosti by se od ní mohli učit mnozí mladší kolegové a kolegyně. Okamžitě nás přijala, ještě spolu s naší spolužačkou, mladou herečkou (!), které ihned nabídla místo v šatně. Vždycky s námi jednala otevřeně a jako se sobě rovnými, když se jí něco nelíbilo, neváhala zvýšit hlas nebo použít výraz, za který by se Mirek Dušín propadl pod zem. Ale vždy to bylo s úctou ke společné práci a k divadlu jako takovému.
Několik mých přátel z Prahy, kteří se do malého hlediště divadla na břehu Malše podívali až díky mému působení v tamním souboru žasli. "Co je to za herečku? Ta snad zahraje cokoli! A ta energie! Jak to, že ji neznáme...?" Milí zlatí, takových herců je v oblastních divadlech víc. U Daniely Bambasové je velké štěstí, že kromě výjimečného talentu ji zdobí také charakter. Tím dostává termím "charakterní herec" další rozměr. (Tedy nejen herec charakterních rolí, ale také herec s charakterem.) Dája splňuje obojí a já jsem vděčná osudu, že nás svedl dohromady. Je to dar a velká životní škola.
Milá Dájo, všechno nejlepší!
