Říká se, kdo šetří, má za tři. V Londýně bych toto přísloví přetransformovala na kdo šetří, má na pivo a protože pivo já tuze ráda, šetřím kde se dá.
Už jsem psala o tom, že když jsem se přestěhovala do Londýna zhubla jsem za první měsíc šest kilo. Kupovala jsem si jen kuskus a tuňáka v konzervě, ale našetřila si na vykoupení Primarku. Člověk si prostě musí umět srovnat priority.
Po té, co jsem se nakýblovala k Mebovi, jeho bohémské způsoby na mě začínaly mít neblahý dopad. On totiž rád používá argument “dyť je to jen pět/ deset/ padesát/ sto liber!”, částku si doplňte podle potřeby, kupuje vše potřebné i nepotřebné. A nic není dost drahé. (To bude výchovou!)
Jednou jsem s vyhlídla krásnou sukni, ale stála padesát liber, jelikož sukně nenosím a tahle ještě vypadala jako součást kroje, jen trošku jinak barevná, přišlo mi to jako zbytečné utrácení. K ničemu mi nešla a vlastně jsem k ní neměla ani boty nebo tričko, ale s Mebovým argumentem, vždyť stojí jen padesát, ani nevím jak a už jsem z krámu odcházela se sukní v nákupní tašce.
Doma jsem se šla kouknout na stránky obchodu, že se nechám inspirovat s čím bych ji mohla nosit, a co nevidím. Ta samá sukně ve slevě za 32 liber. Objednala jsem ji s tím, že tu původní do krámu vrátím a ušetřím.
Druhý den jsem šla sukni vrátit, ale na krámě jí měli už jen za 19. Vrátila jsem původní, koupila novou a tu objednanou poslala zpátky. Sukni vlastním již čtyři roky a měla jsem jí na sobě jednou. Uklidňuje mě jen fakt, že jsem za ní nakonec nevyplázla pade.
Takhle výhodně já šetřit umím. Objevila jsem novou sushi restauraci, kde nabízeli meníčko, které bylo o dvě libry levnější než v našem oblíbeném podniku. Sice jsme ušetřili čtyři libry, ale sushi bylo nepoživatelné, ryby byly čerstvé možná tak v den potopení Titaniku a ještě jsme dostali pětašedesát liber pokutu za parkování, které jsem zmítající se v bouři Dennis zapomněla zaplatit.
Celkově se nám v parkování moc nedaří. Když jsme se vydali na výlet na jih Anglie poslala jsem Mebu koupit v automatu parkovací lístek. Naházel do něj všechny drobné a vracel se zpátky s úsměvem, že se těch kováků konečně zbavil. Bylo by to fajn, pokud by nebyla neděle a parkování nebylo zadarmo. Vzhledem k počtu mincí, které tam naházel, jsme mohli parkovat čtrnáct dní v kuse.
Po té, co se mi moje slovenská kadeřnice, která mi dělala melíry doma na koleni, přesněji řečeno na židli a ve vaně, odstěhovala do jiného města, musela jsem se poohlédnout po nějakém novém salonu. Všude si za pár blonďatých proužků účtovali týdenní výplatu, a to bych si ty melíry radši napatlala sama postaru kartáčkem na zuby. Jelikož se mi ale tato profesionální metoda jednou vymstila a obarvené pramínky se změnily v plamínky a následně mi ohořelé části z hlavy odpadly. Raději jsem se rozhodla svěřit do rukou odborníků.
Den před Mebovými narozeninami jsem narazila na salon, kde měli zrovna akci. A akce je pro mě jako červený hadr pro býka, tak jsem neváhala jsem se a objednala se ráno hned na devátou.
Když jsem druhý den ve čtvrt na jedenáct stále ještě čekala až si mě kadeřník vezme do parády, naštvaností mně vycházely z nosu plamínky kouře a páru jsem začala upouštět ušima. Zoufalá majitelka salonu, paní Olga, mně navrhla, že se mi zdarma postarají o obočí. Jelikož já si vzpomenu, že mám obočí zhruba každého půl roku, když se na mě ze zrcadla místo Kristýny kouká Brežněv, celkem nadšeně jsem souhlasila. Navíc to bylo zadarmo!
S péčí o obočí jsem neměla žádné zkušenosti. Na nic se neptali, jen mi někdo asi polsky, protože jsem tomu celkem rozumněla, řekl, ať si lehnu na lehátko a relaxuji. Netušila jsem ale, že mi ho vytrhají do úzké linky a to vytrhané zase černě dokreslí.
Viděla jsem se v zrcadle až ve chvíli, kdy se mi kadeřník Bolek, snažil udělat ty melíry. Hrůzou jsem oněměla, nohy mně zdřevěněly a já se ani nezmohla k útěku. Bohužel.
Dřív se mě ptali, jestli jsem ze Skandinávie. Po šesti hodinách v polském salonu nebylo pochyb o tom, že jsem z východu. Stačilo už jen dobarvit tváře, vhodit ořech do huby a zaskřehotat „Má matka jen jednu dceru má, a to jsem já!”
