Nemoc, kterou trpí mladí i staří, ženy i muži. Začíná se objevovat již v raném dětství a téměř každého doprovází i v období puberty. Po té příznaky začínají ustupovat a u mnohých jedinců, těch šťastných, vymizí úplně.
Bohužel patřím mezi procenta populace, u které nemoc nevymizela, ba naopak v období samostanosti, sebekontroly a ztráty rodičovského dohledu se projevila naplno. Řeč je o nemoci zvanéVBP nebo-li včera bylo pozdě. Jedná se o touhu nebo potřebu, něco udělat nebo vlastnit a to neodkladně.
Malé děti touží většinou po lízátku v obchodě nebo nové hračce, kterou musejí mít hned a teď, puberťáci po novém telefonu. Ženy třeba po nových botách, které si nemohou dovolit, nebo třeba jako já po přestavbě bytu domů a tak se stane, že stěhují nábytek v jednu hodinu ráno, protože ta potřeba je neodkladná a včera bylo pozdě.
Partneři, příbuzní i přátelé postiženého mohou potvrdit, že se jedná o nemoc závažnou a že život s takto postiženým jedincem není zrovna procházka růžovou zahradou. Na mě to přichází v takřka pravidelných intervalech. Před Vánoci jsem si uvědomila, že včera bylo pozdě a naše koupelna měla být před Vánoci zrekonstruovaná. Přišla na mě potřeba ty odporné modré dlaždičky vymlátit a to okamžitě. A tak jsem jedno listopadové nedělní odpoledne strávila s majzlíkem v ruce a bušila jsem do starých dlaždic hlava nehlava. Původně jsem si myslela, že pouze ulehčím řemeslníkům práci, ale jelikož jsme nesehnali žádného vhodného a důvěryhodného a já nemohla během Vánoc přeci chodit na chemický záchod, pustili jsme se do všeho sami.
Přítel mlčky trpěl a dělal s menším brbláním vše, co jsem mu přikázala. Většina aktivit byla neodkladných a já si potřebovala ihned vyzkoušet, jestli to půjde, bez ohledu na to, kolik je právě hodin a tak jsme třeba spárovali dlaždičky v jedenáct večer.
A tak se ze mě takřka přes noc, bez předchozích zkušeností, pouze po shlédnutí videa na youtube a přečtení pár rad na internetu stal instalatér, zedník, obkladač a malíř v jednom. Sprcha sprchuje, záchod splachuje, kohoutek teče, topení topí, ale ne všechny počiny syndromu VBP končí happyendem. Americkou ledničku jsem potřebovala hned teď, dyť včera bylo pozdě a tak jsem objednala nádhernou černou dvoukřídlou ohromnou americkou lednici. Nebyl čas ztrácet čas měřením či zkoumáním. Až když přišla a stála na ulici před domem jsme zjistili, že lednice neprojde vchodovýma dveřma. Týpci z přepravní společnosti nám nabídli, že si jí zase odvezou, ale já musela mít lednici stůj, co stůj. A tak nám nezbylo nic jiného než ji vyndat z kartonové krabice, odmontovat dvoukřídlé dveře a s vypětím všech sil jí dostat do domu. Hůř než lednice dopadly už jen záclony, které nutně potřebovali zkrátit, švadlena nebyla po ruce a tak jsem je zašmikla nůžkama přesně tak jak visely na konzoli. Vypadá to..no..budeme tomu říkat třeba moderní umění.
Poslední výzkumy ukazují, že VBP je nemocí dědičnou. Loňské léto má matka strávila několik dní ustavičného hledání na internetu a objíždění obchodů ve snaze koupit, okamžitě a neodkladně, venkovní sušák na prádlo. Takovou tu obludu, která vypadá jak obrácený slunečník a “zdobí” nespočet českých zahrad. Měla zcela jasnou představu o tom, jak má sušák vypadat. Nakonec ho shánělo celé příbuzenstvo od Rakovník přes Plzeň až po Prahu.
Týden kvůli tomu neprala, aby pak mohla dokázat otci, jak je sušák vytížený a že je to nezbytně nutná a potřebná věc. Z toho vyplývá, že jsem pravděpodobně toto onemocnění získala z matčiné strany.
VBP narušuje běžný chod života. Když vám přijde nápad na mysl nedá se jíst, pít, chodit, spát. Ta potřeba se nedá jen tak odložit na neurčito. Musí to být hned teď. Kdyžtak nad tím přemýšlím myslím, že nutně potřebuju….
Trpíte také syndromem VBP?
