Rodiče mně vždycky říkali, že jsem bordelář první třídy. Jejich názor mně ale nepřišel nikdy moc objektivní, co byste ale taky čekali od někoho, kdo po každém použití umyvadla ho následně vytře do sucha.
Naši byli s pořádkem vždycky trošku švihlí (promiň mami, teď to nečti). Počínaje od čištění kol u auta kartáčkem na zuby, stříhání trávníku do šachovnice, po čištění bazénu v potápěčské výstroji, protože ten sajrat z těch rohů jinak prostě nedostanete až po sbírání drobečků na schodišti na nasliněný ukazováček. Kolikrát týdně se u nás doma luxuje, vytírá a utírá prach se ani nemusím zmiňovat. Často!
Pravidelně, již několik desetiletí, táta odchází každý čtvrtek hrát basketbal. Máma celá nadšená. Ze středy na čtvrtek už nemůže dospat. Budí se nervozitou a očekáváním. Ne, z toho, že jí opustí na několik hodin manžel. Myslíte si, že se těší, že třeba razí na flám s kamarádkama, jde nakupovat nebo prostě chce mít čas přečíst si knížku nebo se kouknout se na seriál? Omyl, nic takového! Ona se těší, že se bude vrtět do rytmu melodie “Nonstop, já chci žít nonstop!” při tom vít (zpívat), jak Viktorka u splavu a se skleničkou vína v jedné ruce a s prachovkou v té druhé bude moct nerušeně, v klidu a beze svědků, uklízet!!! To je prostě máma. Máme jí rádi takovou jaká je a již jsme si na to zvykli.
Táta ten má zase jiné rituály. Zejména jsou to vysavače, kola, auta a křovinořez. Keříky a jiné porosty jsou zarovnané do posledního milimetru. Párkrát se sice soustředil na ty milimetry tolik, že zkrátil i přívodní šňůru od křovinořezu, ale to je detail. Kola, myslím jako jízdní kola, to je speciální kategorie, takže máme silničku, horskou jedničku, horskou dvojku a ještě kolo hospodské, jeho význam nemusím vysvětlovat. Vyleštěná silnička ještě před pár lety měla čestné místo vedle postele (aby jí nikdo neukradl nebo nedej bože neodřel). K tátovým kolům se nikdo nepřibližuje a nikdo (kromě něj) na nich nejezdí, se sedlem se nehýbá, odřela by se sedlovka.
Poslední kategorií jsou auta. Auto musí být čisté - překlad jako nové. Každou neděli, kterou jsme trávili na vesnici u babičky, myl táta auto. Ten nešťastný počin s kolama a kartáčkem jsem už zmínila. Celý proces trval celé dopoledne. Děda vždycky vyšel na zápraží a říkával: ,,Péťo, já bych to nemyl, bude pršet!” a Péťa to auto stejně umyl a po cestě domů nás chytnul slejvák.
Nikdy jsem netušila, že je to vlastně nemoc, že jsou mý rodiče nemocní, ale od té doby, co žiju v Anglii, už to vím. Vždycky přede mnou někdo mluvil o nějakém OCD - Oucídý. Tak jsem si to vygoolila a je to prý obsedantně kompulzivní porucha. Prý se nedá vyléčit, takže rodiče beru s rezervou a klidně tátovi ty kola tím zubním kartáčkem pomůžu vyčistit, nebo si s mámou a prachovkou zapěju na Míšu Davida.
Musím ale říct, že jsem strašně ráda, že mě tohle oucídý taky nepostihlo. Zůstal mně ten objektivní náhled na věc. Mám to vše zorganizované. Pondělí, středa, pátek a neděle se luxuje, vytírá a utírá prach. Každé pondělí se převlíká povlečení, přičemž svěží barvy se používají na jaře, modrá a žlutá zásadně přes léto, trochu komplikované jsou Vánoční barvy, ale to nemám čas vysvělovat. Spodní prádlo řadíme zásadně od světlé po tmavou. Úterý je pravidelný úklid koupelny, středa je vyhrazena pro kuchyň. Přítel je strašně šťasný, že je všude uklizeno. Zrovna minule, když se šel sprchovat a já ho požádala, aby si při sprchování nandal gumové rukavice a to hrubou stranou houbičky na nádobí v době sprchování leštil dveře od sprcháče, měl takový hezký blažený výraz.
Jako každý pátek už mám vyluxováno a vytřeno. Tak už zbývá jen vyčištění spár na podlaze tyčinkou do uší.
