Myslela jsem si, že neexistuje nic horšího než anglická byrokracie. Myslela jsem si to pouze do té doby, než jsem se přestěhovala zpátky do Čech.
To by se v Česku nestalo! Věta, na kterou byl Meba ze začátku alergickej, pak se proti ní obrnil, a nakonec jí začal ignorovat.
Jako správná blondýna jsem si po Londýně chodila s růžovými brýlemi na očích a každému s kterým jsem se dostala do kontaktu aspoň tak daleko, že jsme se střetli pohledem, jsem vyprávěla, jaký je Anglie tatarstán a naopak, že Česká republika je zemí zaslíbenou.
Po osmi letech, kdy mým jediným cílem při návštěvě rodné vlasti bylo vypít co nejvíc piv jsem po návratu narazila na oddělení pekla, kterému se říká česká byrokracie. Myslela jsem si, že jsem připravená na to, co mě čeká. Facebookovými skupinami Čechů a Slováků žijící v království se nesly zvěsti, že návrat do rodné vlasti obnáší nepříjemné a ubíjející jednání s českými úřady, zejména pak se zdravotní pojišťovnou. Ale ani nejděsivější historka krajana se nevyrovná osobní zkušenosti.
Nutno podotknout, že před mým odjezdem do Anglie jsem se odhlásila z české zdravotní pojišťovny a poctivě odevzdala kartičku. Ne, protože bych byla tak uvědomělá a pečlivá já, nýbrž rodiče jsou puntičkáři. Hned druhý den po mém návratu do Čech jsem se tedy šla přihlásit zase na mou starou zdravotní pojišťovnu v domnění, že jsem před odjezdem udělala vše, jak má být a jedná se jen o formalitku. Asi nemusím dodávat, že ta paní za přepážkou byla příjemná, asi jako ta tyčinka, kterou vám při testu na koronavirus zarazí až do mozku. A hotová se mnou byla rychlejc, než její starej po dvaceti letech manželského sexu. Neobměkčil jí ani fakt, že si pojištění plánuji platit sama. Bez kartičky a několika neexistujících formulářů jsem si mohla jít akorát tak pustit žilou.
Jelikož v době pandemie byly úřední dny zkráceny pouze na dva dny v týdnu, rozhodla jsem se nevzdat a zkusit jinou pojišťovnu. Paní na přepážce byla tentokrát o něco příjemnější a zcela neočekávaně odpověděla i na pozdrav. Povzbuzena pozitivní atmosférou jsem se jala vysvětlovat svůj problém. Za necelé dvě minuty jsem byla venku s příslibem, že když donesu poslední pracovní smlouvu a zápočťák, bez problémů mě pojistí. To jsem bohužel ještě netušila, že pátá hodina odbyla a já paní narušila odchod domů.
O dva dny později jsem stála před pobočkou pojišťovny ještě dřív než paní přepážková. Když se přesně v osm nula sedm konečně dostavila, měla jsem chuť zaklepat na hodinky a Hujerovsky oznámit: “Už je čas!”, ale v rámci zachování šklebu, který už skoro připomínal úsměv, jsem si tento drobný žertík odpustila.
Nic není tak jednoduché, jak vám řekne pracovnice za přepážkou, která se už těší domů. Bohužel kvalita informace, kterou mi sdělila dva dny před tím, když spěchala domů, byla nevalná. Poté, co obvolala kolegyně v dalších sedmi pobočkách, bylo rozhodnuto, že musím donést výpis z anglického účtu, potvrzení od rodičů o mém trvalém bydlišti, písemné odůvodnění, proč se vracím zpátky do Čech, potvrzení mých vazeb k České republice, výpis z českého bankovního účtu, výpis z Anglie o placení daní a můj anglický řidičák (ne taky nevím, k čemu zdravotní pojišťovna potřebuje řidičák) a pak by prý už nemělo bránit nic tomu mě pojistit. Tentýž den odpoledne jsem s pečlivostí natěšeného prvňáka donesla veškeré dokumenty v modrých deskách se zlatým nápisemJust do It! a očekávala, že budu odcházet pojištěná. Zase chyba. Paní přepážková odeslala veškeré dokumenty na centrálu, aby mi po deseti dnech oznámila, že mě pojišťovna pojistí, pokud si doplatím pojistné za posledních osm let. A to se vyplatí! Ráda bych napsala, že jsem jí vrazila verzatilku do oka, ale bohužel mě tuto informaci sdělila po telefonu. Zřejmě již netoužila znovu vidět můj macatý ksichtík.
Měla jsem chuť jít skočit střemhlav z mostu, ale můj oblíbený Big Ben, z kterého verbálně skáču pokaždé, když se něco nedaří, byl daleko a Karlův most, dle Meby odhadů, nezaručoval jistý výsledek. Aby toho nebylo málo, už jsem akutně potřebovala navštívit doktora.
Takřka díky kontaktům v podsvětí jsem dostala kontakt na expertku z Ostravy, která pracovala pro mou starou zdravotní pojišťovnu a měla být znalá mého problému. Vyzbrojená informacemi z ministerstva zdravotnictví jsem jí napsala email a dožadovala se jako občan ČR zdravotního pojištění. Na odpověď jsem čekala pět dní. Pokud bych měla informace z ministerstva kouzel vyšlo by to nastejno.Vaše informace z ministerstva nejsou správné, stálo v emailu. A nebyly správné ani tehdy, když jsem jí je poslala černé na bílém. Těžký nezájem. Paní stačilo doložit jen 2 578 901 dokumentů. Chtěla znát můj roční příjem, registraci k anglickému obvodnímu lékaři, národní identifikační číslo, cestovní pojištění, důvod odjezdu do Anglie, ale také nájemní smlouvu. Napsala jsem paní, že tu nemám, protože máme v Anglii dům, což byl trošku krok vedle, protože hned záhy přišla odpověďA proč se teda vracíte, když tam máte barák? Jak jistě víte, jsem mimořádně klidný člověk, ale měla jsem chuť jí odepsat Co je ti do toho ty krávo. Nicméně trpělivě jsem vysvětlila situaci a čekala. Pět dní, týden, dvanáct dní, nic. Reakce na emaily žádná. Návštěvu doktora jsem nemohla již dál odkládat, a tak mě vyčkávání závistivé Ostravačky stálo pět litrů.
Po dvou hysterických záchvatech plných slz a pochyb o návratu do Čech, poté, když už jsem neměla další telefonní číslo, kam zavolat, pak se to stalo! Po měsíci a půl jsem k loňským Vánocům dostala ten nejkrásnější dárek. Přišel poštou. Bez varování. Obálka a v ní modrá plastová kartička. Byla jsem pojištěná. Co na tom, že jsem musela zpětně doplatit celý listopad a prosinec. Co na tom, že jsem poslala veškeré mé dokumenty po emailu a pravděpodobně někdo zfalšuje moji identitu. Byla jsem pojištěná. A pak, že neexistují šťastné konce.
