Dostat TEN prstýnek po osmi letech vztahu je jako dostat k osmnáctým narozeninám vysněnou barbínu s ohýbacími koleny.
Příležitostí, jak víte, měl dost, o tom žádná. Doba covidová sice situaci úplně nepomohla, ale stejnak jsme se loni v létě zmohli na ráj českých paštikářů a plánované Thajsko vyměnili za Chorvatsko. Ani chorvatské Ožusko, ani zdi perly Jadranu ho však nepřiměli se vyslovit.
Bylo posledního srpna, ručička teploměru ukazovala celých čtrnáct stupňů a nám zbýval poslední týden dovolené v Čechách. A protože za hnusnýho počasí se nemůžu věnovat své závislosti – opalování – Meba vymyslel, že pojedeme na výlet. Prej na Čertovy hlavy. Otázka, zda tohle místo vybral záměrně nebo zda doufal v zázrak shůry, teda spíš sdůly, zůstává záhadou. Kdyby mi řekl, že se budeme drápat někam do kopce, přiznávám rovnou, prstýnek neprstýnek, zůstala bych doma. Po lockdownu a měsíci v Čechách na pivní dietě jsem nebyla úplná ťopinka. Funěla jsem jak bernardýn a vlasy se mi lepily zezadu na krk. Faldíky se natřásaly, jak zabijačkový sulc a díky kobyle, která mě dva dny před tím teleportovala bez padáku na kamenitou cestu, jsem cítila každou kost v těle.Když jsme se konečně vydrápali nahoru, spustil se brutální slejvák. Místo rovných vlasů, kterých jsem docílila po půl hodinovém škvaření žehličkou, jsem měla na hlavě účes ála načesanej výstavní pudl. Jen ocásek do bambulky chyběl.
Lapání po dechu jsem skrývala za nadšení z výhledu na česká panorámata,psi se na vodítku vytrvale snažili o bungee jumping, a Meba klečel na mokrý skále, s prstýnkem v ruce a mlel něco o tom, jestli si ho (teda konečně) vezmu. Vzhledem k tomu, že jsem čekala na tuhle chvíli celkem dooost dlouho, měla jsem v úmyslu dělat drahoty a odpovědět výrazné a uražené NE, ale v tu chvíli Meba prstýnek upustil a ten začal sjíždět dolů. Zatímco Meba zachraňoval prstýnek, já tam stála, zmoklá jak slepice, ve flanelový košili a legínách. V těch legínách, co údajně nekloužou, proto já jsem měla rozkrok u kolen a na zadku pocit prázdné pleny. Přesně tak chce v dnešní fotofriendly době vypadat třicítka, která si poslední desetiletí plánuje zásnuby. Pak už mi ani nevadilo, když mi po mé nadšené odpovědi tak teda jo, vezmu! zachráněný prstýnek urputně rval na pravý prsteníček. I mistr tesař….Pak přišel na řadu rituál dnešní doby - fotky. Ani s použitím všech filtrů a retuší se mi po dvou hodinách úsilí nepodařilo vytvořit obrázek, který bych si s radostí založila do rodinného alba, ne-li s hrdostí vystavila na internet. Tak jsem si aspoň vyfotila ruku s prstýnkem a odrostlejma nehtama. Stejně dokonalých zásnubních fotek plných západů slunce a ukápnutých slziček je instagram plný.
Na zahnání splínu z hnusných fotek jsme se ruku v ruce vydali na lehkou patnácti kilometrovou couračku. Aby řeč nestála, mile a skoro nenaštvaně jsem se zeptala, co ho vedlo ke zvolení zrovna takovéhohle způsobu zásnub. Uznávám, že jsem z výběru destinace a způsobu provedení byla řekněme trošku rozčarovaná. Prej když tak miluju Česko chtěl, aby to bylo právě tady a taky u tak významné chvíle nesměli chybět naši domácí mazlíčci. Romanticky smýšlející chlapec, ostatní romantiky napadají spíš pláž a jahody. Čechy mám ráda, o tom žádná, ale ostrůvek s bílým pískem někde v Karibiku bych v tu chvíli měla asi o něco radši.Místo šampíčka jsme si v Mělníku dali pivo, zajedli ho burgrem a na zpáteční cestě si u silnice koupili burčák. Mebův první. “Musíš tu láhev trošku pootevřít!”, poučovala jsem ho zkušeně před strašákem všech řidičů – vybuchujícím burčákem. Bohužel výraz trošku pootevřítse asi ztratil v překladu. Kdyby to víčko vzal a vyhodil do příkopu, vyšlo by to zřejmě nastejno. Dovezli jsme celé dva panáky a zápach mokrej psů vystřídal smrad, jak když v autobuse vrhne celá školka i s paní učitelkou.
