Sportem k trvalé invaliditě možná a k rozchodu stoprocentně aneb jsou páry, které by společně sportovat zkrátka neměli.
Jednoho dne jsem se rozhodla, že náš vztah je dost zralý na to, že společně můžeme začít sportovat.
Znáte takový ty hlášky typu, k běhu nic nepotřebuješ, nazuješ kecky a jdeš. Řekla jsem si, že teda proč ne. Proč ne? Protože on je z Etiopie a určitě běhal každý den dvacet kilometrů pro vodu.
Meba lehce vyklusával, já sprintovala. Píchalo mě na boku, tepalo ve spáncích, nemohla jsem dýchat a plíce se mi snažily vyskočit z hrudníku.
„Bych to nádech jako tak na poprvé nepře—nepře—háněla!” zalykala jsem se.
„V pohodě. Doběhneme jen ke stanici metra a vezmeme to okolo a budeme mít hezké kolečko!”
„A kolik to je k té stanici metra?”
„Kousek!” ujistil mě. Ten kousek byl další dva kilometry. A to hezké kolečko skoro dvanáct. Připadala jsem si zase jako kdyby mi bylo deset, kdy kecama typu hezké kolečko, už je to jen kousek nebo když to doběhneš můžeš si dát zmrzlinový pohár, se nás otec snažil motivovat a hůlkou mě a ségru popostrkoval na nenáviděných běžkách.
Poslední dva kilometry jsem supěla. Hýkala jsem jak osel a mlátila ho kovovou přezkou od vodítka, protože pes, nadšený stejně jako Meba, běžel s námi. Bohužel místo aby zpomalil a počkal na mě, vodítko zafungovalo jak červený prapor na bejka a on běžel ještě rychleji. Můj obličej měl barvu přezrálého rajčete, ale v té agonii jsem stále ještě stihla nadávat.
„Prej kousek nádech, prej hezkého kolečko íá rozchod!”, zařvala jsem z posledních sil, když jsem viděla, že Meba nemá na čele ani kapku potu.
Nemluvili jsme spolu několik dní, během kterých jsem připravovala pomstu.
Přišlo období Vánoc a já se rozhodla, že vezmu Mebu bruslit. Úplný kokosy na sněhu. Manťáku se přidržoval tak pevně až mi skoro zbělal, dvakrát si narazil kostrč, ale nakonec to zhodnotil jako skvělou zábavu a těšil se, kdy půjdeme příště. Dva nula pro Mebu.
Bohužel i plavání ho nadchlo a po pár týdnech se chtěl učit kraula, ačkoliv mu zpočátku dělalo problém přeplavat bazén a pitný režim si zvyšoval o nalokanou chlorovanou vodu. Tři nula.
Není plavání jako plavání. Při šnorchlování v Egyptě se málem utopil. Snažila jsem se ho vzít do vody, když byla červené vlajka, ale plavčík mě vypískal ještě dřív, než jsem stihla smočit palec u nohy. Vytrvale jsem čekala na svou příležitost a když vyvěsili žlutou, rozhodla jsem se chopit šance. Asi nemusím dodávat, že jsem se málem utopila taky. Rozbouřené moře ho párkrát hodilo na korál, trochu se odřel, pár dní se moři vyhýbal, ale na konci dovolené se zanořoval a pohrával si s myšlenkou zkusit potápění s bombou.
To opravdové zadostiučinění ale mělo teprve přijít. A přišlo zcela neplánovaně ve chvíli, kdy už jsem takřka svůj boj vzdala. Byly jsme na návštěvě v Čechách a rozhodli jsme se, že si půjčíme od našich kola a půjdeme se projet. Prostě takové hezké kolečko. Když jsme byly zhruba v půlce, napadlo mě – alkoholika, že se stavíme na pivo ve vesnické hospůdce a doplníme proteiny. Jedno točený, druhý točený, svaly se rozležely, zadek rozseděl a když měl Meba znovu nasednout na kolo, kvičel jak pod svinče. Hlasitě brblal a posledních několik kilometrů kolo dokonce vedl. Několik dní si nemohl pořádně sednout a stále popisuje kombinaci kolo + pivo jako nejhorší zážitek. Ha, to máš za ten běh, chlapečku! A to ještě neví, co ho čeká letos. Plánuju jízdu na koních a lyžování. Má se na co těšit!
