Pod pokličkou aneb cesta do pekla anglické kuchyně

Kdybych si měla tipnout, kdo vymyslel mrazák dala bych ruku na to, že to byl Angličan. Nebyl, byl to Skot. 

Jsou věci, o kterých si myslíte, že se nedají zmrazit? Chyba! Zmrazit se dá všechno. Aspoň v Anglii. 

Má kuchařská kariéra přišla nenápadně, zcela plíživě. Měla jsem po krk turistů, stěžovatelů, a čím dál více času jsem trávila v kuchyni vysvětlováním, jak jídlo má vypadat, a že ten špinavý upatlaný talíř s otiskem kuchtíkova prstu ani tomu nejotravnějšímu turistovi na stůl prostě nedám. Jednoho dne mi šéfkuchař hodil zástěru na hlavu a se slovy „Tak si to zkus sama, když jsi tak chytrá!” odešel a už se nikdy nevrátil. A já na plac už také ne. Stal se ze mě kitchen manager. 

Byla jsem spokojeně uklizená z dohledu otravných hostů, celou šichtu poslouchala Míšu Davidů a pracovala jen tehdy, když přišla objednávka. A hlavně – nemusela jsem se usmívat. 

V kuchyni bylo dvanáct mrazáků a jedna lednice. Stala jsem se profesionálním ohřívačem. Vládla jsem nad svými šesti mikrovlnkami železnou rukou. 

Všechno bylo mražené. Mražené avokádo, mražené máslo, mražené brambory, mražená bramborová kaše, mražený chleba, mražené housky, mražené steaky, mražená rajčata i mražené dorty. Polhreich by si rval vlasy, kdyby nějaké měl.

S heslem, když už to není čerstvé, mělo by to být aspoň horké, jsem ohřívala, až se čoudilo. Zákazník si pak při prvním soustu spálil patro a přišel tak o chuť. Já po třech měsících vyndávání vařicích talířů z mikrovlnky zase o otisky prstů.

Co se nedá ohřát, to se přeci dá osmažit. Neměla jsem sice ani jednu plotýnku, za to tři friťáky. Olej se měl měnit jednou týdně, takže jsme ho měnili každé dva měsíce, kdy už hranolky místo zlaté barvy získávaly temně hnědý nádech a byly víc gumové než křupavé. Obsah na dně friťáku bych vám vidět nepřála.

Co nebylo mražené, nebo smažené, to bylo v prášku. Stačilo přidat teplou vodu. Ohřátou, jak jinak než v mikrovlnce, dyť říkám, že jsem neměla plotýnku, trošku zakvrdlat a šťáva k nedělnímu pečenému masu byla na světě, nebo těstíčko na fish and chips, nebo pepřová omáčka a ta holandská taky. A tak nejčerstvějším pokrmem byla anglická snídaně. Párky sice měli jen patnáct procent masa a míchaná vajíčka byla mražená, omeleta taky, ale pokud vám stačilo volské oko, dostali jste vcelku čerstvý pokrm. 

Krom ohřívačky se ze mě stala taky lepička. A protože všechno muselo mít svůj řád, tak se na každý otevřený sáček či kelímek musely lepit takzvané day dots. Samolepky, které říkaly, kdy daná věc prochází a musí se vyhodit, což bez ohledu na produkt a skladování bylo vždy tři dny od otevření. Byl by to vcelku dobrý systém, pokud bych nemusela ve středu jít, strhnout nálepku středa a nalepit sobotu. A takhle se to přelepovalo tak dlouho, dokud se produkt nespotřeboval nebo neshnil.

Hygienu, ale nějaké přelepování nezajímalo. Dokonce je nezajímali všudypřítomné myšky a obří švábi, kteří dle velikosti přilezli až z Černobylu. Koho by taky zajímala nějaká havěť na podlaze, když kuchař nakrájel maso nožem se žlutou rukojetí, a ne s tou červenou. Koho by zajímalo, že kuchař rozmrazil rybu pod horkou vodou, když nezapsal přesný čas dodávky zboží.

A tak až jednou pojedete do Anglie, všimněte si na dveřích hospod a restaurací zelené samolepky s food hygiene rating a vzpomeňte si, že pětka neznamená čerstvost produktů či absenci hmyzu, nýbrž to, že váš kuchař je dobrým úředníkem a správně zapsal teploty mrazáků do systému. 

(úryvek z knihy Holka od Big Benu aneb Můj černobílý svět)