Kdysi stačilo mít plavky a ručník a mohli jste jít plavat. Zatímco tyhle věci už nejsou potřeba, k návštěvě bazénu je nutné mít nejméně středoškolské vzdělání, a to s maturitou.
Vyznat se totiž v rozvrhu plaveckého bazénu to už musíte být nějakej Einstein. V Anglii máme vyhrazené hodiny pouze pro rodiny s dětmi, pro lidi 50+, pouze pro ženy, pool party (vážně netuším, co se tam děje, obzvlášť v devět ráno), aquafit (další záhada), naháči (tady už bych nějakou představu měla). Marně hledám skulinku, která by byla prostě jen vyhrazena pro normální lidi, kteří si chtějí jít neorganizovaně takřka po staru zaplavat.
Co naopak určitě potřebovat nebudete je foťák. Foťák, mobil, tablet, cokoliv, co dokáže pořídit fotky je v okolí bazénu nepřípustné. Když jsme se chtěli s kamarádkami vyfotit venku na dece u venkovního bazénu, přihlížející plavčík nás div nepřetáhl píšťalkou po mokrých zádech. Gestikuloval směrem k velké tabuli, že foťáky jsou v areálu bazénu zakázány.
A zatímco foťáky ne, koupání v oblečení ano, žádný problém. Muslimky si zvesela chodí do bazénu ve svých šátcích, jejich děti v něčem, co vypadá jako látkové dupačky. Burkiny jsou v kurzu asi jen v televizi. Ony pohoršeně sledují nás polonahé, já pohoršeně kroutím hlavou nad jejich plaveckými úbory. Chápu, pro jaké ženy je hodina womans only vyhrazena.
A stejně jako rozvrh, tak i plavání má svůj řád. U každé dráhy je cedule s udaným směrem plavání a s vysvětlením, pro koho je zrovna tahle lajna vhodná.
A tak se všechny ženy nahrnou do nejpomalejší lajny, rychle odhazují ručníky omotané kolem těla, a ještě rychleji skáčou do vody, aby náhodou někdo nezahlídl nějaký ten špíček, protože tady se to nedá upravit jako na instagramu. Plavou stylem paní Radové s hlavou nad vodou a tváří se kysele, když jim nějaká ta vlnka ošplouchne nalakovaný drdol.
Naopak chlapi, ti se do vody jen tak nehrnou. Chodí kolem bazénu s vypnutou hrudí, pivním mozolem a půlkami tak pevně sevřenými u sebe, že si myslíte, že se mezi nimi snaží něco schovat. Místo klasických plavek, které by dali vyniknout tomu velkému nic, které se pod nimi skrývá, nosí koupací šortky, někteří i tričko. Skáčou do bazénu na placáka v domnění, že vyšvihli dokonalou šipku a pak se kraulem, samozřejmě v té nejrychlejší lajně, snaží zdolat dvacetipětitimetrovou vzdálenost. Tím kraulem, při kterém mají hlavu nad vodou, máchají rukama vedle sebe a připadají si jak Mitch Buchannon z Pobřežní hlídky.
Podobný Moby Dick si to takhle nedávno přihasil do mé rychlé lajny a hodlal mi kazit čas, který jsem si pečlivě měřila na sportovních hodinkách. Obeplavat nešel, protože zabíral celou šířku plavecké dráhy a zatáhnout za nohu ke dnu jsem ho taky nemohla, přece jen vážil jak čtyřčlenná rodina i s čivavou. Rozhodla jsem se ho podplavat a modlila se, aby se mi jeho břicho neotřelo o hlavu.
„Vy jste jak ryba ve vodě!”, snažil se navázat konverzaci, když jsem se vynořila pár metrů před ním.
„Hm, vy zas jak ryba na suchu, tak bacha ať nelekneš!”, Moby Dick zatáhl svého pivního Miloše a šel se vyvalit do sauny.
