Společenský diktát je neúprosný. Tlak je na nás vyvíjen ze všech stran a my musíme být perfektní. Nedokonalost se neodpouští. Perfektní přítelkyně, perfektní manželky, perfektní matky, zkrátka perfektní ženy.
Jak jednoduché by bylo namazat k snídani rohlík s paštikou a turka zalít horkou vodou, ale to není in. Diktát říká, že perfektní žena vstane a dokonale nalíčená odšťavní dvě kila pomerančů, upraží müsli a jen tak v mezičase si vyrobí domácí jogurt. Co na tom, že zvukem, který vydává odšťavňovač vzbudí v šest ráno půlku sídliště a další hodinu stráví snahou dostat dužninu z toho blbého mikrosítka. V závěru má dva malé panáky džusu, který vítězoslavně položí na stůl před pána tvorstva.
‚‚Kyselý!”, řekne on a otevře si krabicovej 100% pomerančový koncentrát z Kauflandu, ale za to sladký.
Osobně jsem se stala nadšenou stoupenkyní perfektních žen již v útlém věku. S nedočkavostí jsem každý měsíc očekávala časopis Top dívky, kterého jsem byla pravidelnou odběratelkou. Co odběratelkou, předplatitelkou a tak oproti mým poďobaným spolužačkám jsem si mohla přečíst ten trendy časopis pro dospívající dívky, které chtějí být cool, o den dřív než ostatní. Biblí se stával ve chvíli, když jsem byla nemocná. Facebook neexistoval, teletablbís nezabavilo příliš na dlouho a na ajsíkjů nikdo nebyl, protože všichni dřepěli ve škole. Jak jinak využít nudné chřipkové chvíle než být Top dívkou.Jak být krásná do deseti minut to byl přesně ten článek, který jsem potřebovala. “Vezměte ručník a dejte ho nahřát na několik minut do mikrovlnky, po té přikládejte na tvář. Vaše pleť bude neskutečně svěží, rozzářená a hladká.” , a protože jsem ve třinácti definitivně potřebovala svěží, rozzářenou a hladkou pleť, vzala jsem nový zelený froté ručník, narvala ho do mikrovlnky a pár minut vyhodnotila jako dvanáct. Zapnula jsem mikrovlnku a odešla. Ze čtení článku 15+15 otázek o sexu na které se bojíš zeptat mě vyrušil podivný smrad. Ručník v plamenech jsem na poslední chvíli odnesla za nehořící růžek na balkon a zalila ho konví vody připravenou na pelargonie. Ve třinácti s dírou ve froté ručníku jsem zase tak perfektní nebyla. Vlastně jsem nebyla perfektní ani v patnácti, kdy jsem se pokusila vytrhat (vyholit) si obočí žiletkou do správného tvaru. Mělo to být rychlejší, místo toho jsem vypadala jak divizna. V osmácti jsem si způsobila vyrážku po té, co jsem na sebe napatlala kafe smíchané s jogurtem a skořicí a šla běhat. Tato zázračná směs namazaná na břicho a obalené potravinářskou fólií měla při zahřátí odbourat tuky. Odbouralo to spoustu lidí, ale tuky byly proti skořici jaksi odolnější.
Za ta léta se u mě vystřídalo spoustu komplexů nedokonalosti a v touze po perfektnosti jsem se je snažila napravovat. Křivý zuby, kudrnatý vlasy, který mi začali hořet a do značné míry vypadaly po experimentování s devítiprocentním peroxidem, dále pak tlustá lýtka, malej nos, bobří tváře, chlupaté ruce, no bylo toho spousta. Naštěstí se vždycky našla dobrá rada, která se dala vyzkoušet. Problém sice nezmenšila, ale dala člověku ten nadhled se s ním smířit. Jednu část jsem však nikdy neřešila. Asi proto, že si na ní nevidím, mně tahle partie těla nijak zvlášť netrápila a to až do éry velkej prd..zadků.
‚‚Máš plochej zadek!”, řekl mi někdo. V jednadvacátým století, kdo nemá zadek jako by nebyl. Džíny s push-up efektem, to bylo ono. Nadzvednou a vyplní to ožehavé místo. Očekávala jsem, že tyhle kalhoty udělají z mého zadku ve tvaru přistávací dráhy, zadnici minimálně Kim Kardashian. Celá nadšená jsem se vydala do obchodu a domů už jsem šla se stejným zadkem jako předtím.
‚‚Koupila jsi si legíny za trojku?”, zhodnotila drahá polovička, o mém novém zadku nepadla ani zmínka. Tak jsem si pro jistotu koupila další čtyři páry těhlech perfektních push-up kalhot a začala dělat dřepy, aby měly co nadzvedávat.
Ruku v ruce s dřepovací výzvou přišla i experimentální kuchyně. Začala jsem vařit zdravě. Po dvou týdnech jsem salát nemohla už ani vidět. Zabrouzdala jsem po internetu a objevila jsem něco, co mně -pizzofilovi - vykouzlilo úsměv na tváři. Květáková pizza. Komentáře pod receptem zaručovaly neuvěřitelný chuťový zážitek. Ne, že bych si radši nedala vepřový koleno s křenem, plnotučnou hořčicí a láhví vychlazené dvanáctky, ale negativní myšlenky nepatří do manuálu perfektní ženy a tak jsem poctivě rozmělňovala květák, vymačkávala vodu, smíchávala s vajíčkem a kdo ví čím ještě. Květákovou matlaninu jsme nakonec jedli lžičkou i s pečícím papírem, protože to prostě nešlo odlepit. Chuť pečícího papíru dodával pizze přidanou hodnotu a taky ten neuvěřitelný chuťový zážitek.
Je mi šestadvacet. Perfektní stále nejsem, ale stále věřím, že se jednou na tu metu dostanu. Mimochodem, už jste slyšeli o té nové metodě přírodního opalování bez slunce? Prej něco s mrkvovou šťávou..
