Říká se, že vtipy o blondýnkách vymýšlejí brunetky. Myslím, že některé určitě ne. O tom, jak jsem zase jednou "pomohla" blonďatému pokolení vypadat blonďatěji.
DEN PRVNÍ: Telefon na téma, co budeme dělat večer.
"Zvládneš online koupit lístky do kina!”
"Ne, jsem úplnej idiot, nezvládnu!"
O tři hodiny později v kině. První automat na lístky - žádná rezervace, druhý automat na lístky - žádná rezervace. No, což je to asi rozbitý. Zeptáme se pána na pokladně.
” Na tuto kartu nebyli žádné lístky koupeny!"
"Ale já je kupovala, vybírala jsem i sedačky! Nahoře, uprostřed!”, vytahuju těžkej argument.
"Máte referenční číslo?"
"Nemám!"
"Musíte ho mít na mailu!", kontroluji emailovou schránku, nic. Do rozhovoru se hlasitě vkládá Meba a ještě hlasitěji si povídá s pánem za přepážkou. Lidé se otáčejí a koukají. Po nabídnutí nových lístků, už mají pouze VIP arénu za 25 liber lístek, je pán na informacích málem zaražen do země. Naštěstí pokladní neutrpěl žádnou fyzickou újmu a my odcházíme z kina, bez filmu, bez popcornu i bez coly, za to pořádně vytočený. Cestou domů kupujeme na obalení nervů půl kilový kelímek zmrzliny Ben & Jerry's, kterou sežereme hned po příchodu domů. Ukřivděně otevírám notebook a ukazuju stránku, kterou mám stále ještě otevřenou - lístky byly koupeny, referenčního číslo máme, čísla sedaček máme. Všechno se zdá být v pořádku. Meba značně vytočen, cukr ze zmrzliny už se mu asi dostal do mozku, mění barvu (pokud to ještě jde) a volá do kina. Myslím, že kdyby nepoužil telefon, slyší ho stejně i v Praze. Odpověď stejná, žádná rezervace, hlasité dohadování a praštění telefonem. Sepisujeme stížnost, protože kretény z nás nikdo dělat nebude (jeho slova).
DEN DRUHÝ: Otevírám emailovou schránku. Přišla odpověď na naší stížnost. Ano, lístky, byly opravdu zakoupeny, zaplaceny, bohužel ale v jiném kině než ve kterém jsme byli. Myslím, že tento drobný detail v rámci zachování klidného večera zatajím.
