Už dorazila i do Čech. Po dvou měsících zabydlování se v Praze a obhlížení terénu = pospávání na gauči u Netflixu, jsem si řekla, že by bylo celkem fajn si najít práci.
Já jsem duše zastaralá, na nějaké novoty mě neužije. Kdyby bylo na mě makám od osmy do čtyř, v lepším případě od sedmy, vstávat mi nevadí. Na minutu přesně, ve tři nula nula, bych si na vrátnici odpíchla a hurá vstříc volnému odpoledni. Šťastná, že tu šedivou budovu a Mařenu z účtárny minimálně půl dne neuvidím.
Bohužel v současném světě se ranní ptáče proměnilo na sovu. Lidi se rozhodli, že život stojí za XYZ (doplňte podle potřeby), a tak kvůli němu netřeba vstávat. Pracovní doba se dá ideálně roztáhnout do celého dne a domu se můžete jít akorát vyspat. Ten, kdo vymyslel pomalá rána a začátek pracovní doby v deset musel být zamindrákovanej kretén, na kterého doma čeká jen zrzavá obtloustlá kočka a dvě usychající bylinky v květináči.
Zatímco v Anglii všichni hledají bubbly personality, v Čechách každý požaduje silné osobnosti, které budou flexibilní, komunikativní, samostatní, aktivní, dynamický, optimistický a asertivní. Mluví nejméně třemi vymřelými jazyky, mají 5 olympijských medailí, 2 Nobelovky a 10 let praxe. Vystudovaná škola čar a kouzel je samozřejmě výhodou. A pokud to vše a něco navíc máte, můžete odpovědět na pozici junior likvidátor nepoužitých rezerv v překladu popelář bez zkušeností.
A tak každý den projíždím inzeráty, ve kterých se sice jen zřídka dočtu, jakou almužnu mi za nekonečný výčet povinností každý měsíc přistane na účtu. Za to se vždycky dozvím, že budu pracovat v přátelském kolektivu, který je každý měsíc stmelován sprostým slovem zvaným teambuilding. V Česku jsem sice ještě neteambuildingovala a pokud by stmelování probíhalo po česku aneb zalezem do nejbližšího pajzlu s heslem kdo nepije s náma, pije proti nám. Asi by mi tohle nucené stmelování vadilo o trochu míň, než hraní bowlingu, střílení po sobě na paintballu nebo se v legínách, přes které prosvítá celulitida, houpat někde v lanovém parku. Z osobní zkušenosti mohu říct, že ani zavěšená za nohy hlavou dolů jsem se s tou vyhublou kozou, která každý den posnídala dva croissanty s čokoládou a nepřibrala ani deko, bavit nezačala. Nicméně aspoň jsem jí mohla beztrestně a omylem kopnout do hlavy.
Krom družby se nám rozmohl další nešvar, a to je vypisování debilit, které u kanclu najdeme. Jednou z nich jsou relaxační místnosti. Relax a práce je už tak celkem drsnej oxymoron, ale oni se nestydí ještě napsat, že si můžete polebedit v sedacím vaku nebo si třeba zahrát fotbálek či šipky. Ty bych ocenila jedině v případě, že když se strefím do středu, budu moct jít o hodinu dřív domů.
Každý inzerát je taktéž doplněn o možnosti využití firemního notebooku či mobilu, čím obvykle nebývá poslední verze iPhonu, nýbrž Nokie s anténkou.
Dřívější lákadlo v podobně občasné práce z domova se po letech v pandemii stalo spíš trestem odnětí svobody, a tak za jedinou opravdovou výhodu považuji dog friendly office, ale obávám se, že mý trhači nejsou příliš office friendly a v lepším případě by někomu sežrali svačinu, v tom horším by ulízali svačináře.
Jen co shlídnu pár novinek na Netlfixu, po páté všechny série Vyprávěj a Nemocnici na kraji města, počítám zhruba tak na začátku února, půjdu zase hledat a snad jednou udělám větší kariéru než jako kosmetička podlahových krytin. I když ta má aspoň jasně danou pracovní dobu a nemusí relaxovat na sedacím vaku. Kdybyste náhodou hledali někoho, kdo nic moc neumí, za to má úsměv rozzuřeného slintajícího buldoga a mluví angličtinou s ruským přízvukem, dejte vědět.
Malý update neb článek byl psán loni na podzim. S kariérou to nedopadlo, a tak jsem se rozhodla, stát se pojízdnou mlékárnou. Moc jsem si tím nepomohla. Pravda na sedacím vaku relaxovat nemusím, vlastně relaxovat nemůžu prakticky vůbec. Denní šichta střídá noční, víkendy nemám, za to teambuildingy denně. Šéfka je navíc mladší, ctižádostivá prudička, která často řve a otravuje mě dokonce i v noci.
