Společnost toleruje metrosexuály, vitariány, vegetariány, workoholiky, alkoholiky, taky Zemana a kde jaké jiné fanatiky, ale pokud řeknete, že nemáte ráda děti stává se z vás čarodějnice.
Zatímco dříve musela čarodějnice mít bradavici, koště, černou kočku a kotlík. Být příšerně ošklivá či nebesky krásná, dnes stačí věta “Nemám ráda děti!” a jste jasně zaškatulkovaná. Stáváte se tou babou Jagou z Perníkové chaloupky, která si posadí nejbližší batole na lopatu a šup s ním do elektrické trouby. Pece už nejsou moderní.
Stala jsem se černou ovcí rodiny, a zatímco máma a ségra slintají nad dětskými kočárky a oči se jim mlží dojetím, já si raději pohladím štěně. Štěně nesmrdí, nebrečí a je ještě víc roztomilé než ty uřvané uzlíčky.
Možná je to nedostatkem dětských elementů okolo mě, takže za to prakticky nemůžu. Poslední dítě, které se mi připletlo do cesty byl bratranec, který letos oslaví osmnáctiny. Zatímco se štěňaty přicházím do kontaktu častěji.
Možná je to tím, že veškeré děti, které potkávám jsou nevychovaní spratci. Navštívila jsem kamarádku au-pair, která žije v menším městě za Londýnem. Bylo mi nabídnuto s její rodinkou povečeřet. Usedli jsme k večeři skládající se z mražených potravin – mražená pizza, hranolky, brokolice, kuřecí nugetky. Vcelku tradiční anglická véča.
Děcka – dva kluci a děvčátko (blonďatá panenka Chucky) byli upozorněni, že si každý k večeři musí dát kousek tý rozmražený, v troubě pečený, brokolice. Upřímně řečeno, rozmražená neochucená brokolice není žádná pochoutka, přesto by mě jako dítě nenapadlo tu brokolici vzít a hodit jí přes celý stůl matce do talíře, protože brokolici jako vážně jíst nechci.
Téměř všechny hospody a krámy nesou na dveřích značku přeškrtnutého psa, kde je ale značka přeškrtnutého dítěte? Nebo nápis dětem vstup zakázán. Vždyť pes si lehne pod stůl a spí, zatímco dítě řve a vyžaduje si pozornost. Štěkající pes vyvolává pobouřené pohledy, řvoucí dítě ty omluvné. Proč společnost nebere trochu ohledy na nás netolerantní, kterým děti prostě nesedí? Evropská unie přinesla už spoustu vydařených nařízení, tak proč ne tohle?
Upřímně řečeno, děti mě děsí. Jde z nich strach. Nicméně biologické hodiny hlasitě tikají tik, tak, tik, tak a já stále nevím, jak je mít ráda, neexistuje na to nějaký prášek? Znáte nějaké hodné a roztomilé dítě a nechcete mi ho půjčit? Slibuji, do pece ho nestrčím!
