Než jsem se odstěhovala do Londýna nenáviděla jsem Rusáky a Němce. To už je takovou národní povinností. Po šesti letech života v multikulti Londýně nenávidím všechny, takřka bez výjimky.
Poláky nemusím představovat, je jich tu víc než v Polsku. Na obchody typu Mleczko narazíte na každém rohu. A je to také jediné místo, kde seženete tvaroh, polohrubou mouku a plnotučnou hořčici. Polské roštěnky moc krásy nepobraly, ale vždy a všude se ze všeho vykecaj. Po pár panácích Żubrówky se vám každá Agnieszka bude snažit namluvit, že ogórek konserwowy je jejich výrobek a my to ve Znojmu od nich jen obšlehli.
Krásní, divocí, elegantní, horkokrevní Italové. Tsss, to tak! Možná ve filmech pro pamětníky o zlých mafiánech. Jsou malí, hubení, tráví péčí o sebe víc času než průměrná ženská. To, co jim chybí na centimetrech vyvažuje ohromné sebevědomí, tričko Armani a batoh od Lujze Vitona, který pořídili výhodně na tržnici v Camdenu. Balí si cigarety a minimálně jednou denně přibalí i něco silnějšího. Ke všemu jedí chleba, k těstovinám, k pizze, k rizotu. Pravé labůžo ale nastává, když si ho můžou máčet do sosíku z olivového oleje a balsamika. Prý dobrý projímadlo, proto jsou asi tak hubení.
Francouzi v Anglii, to je kapitola sama o sobě. Neumí vyslovit H,a tak jsou appy místo happy, ungry místy hungry, což zní jako angry, takže zrovna nevíte, jestli jsou naštvaný nebo mají jen chuť na pár žabích stehýnek. Nikdy by nepozřeli něco tak odporného jako Prosseco, protože oni jsou odkojení na šampaňském. Nefrancouzská vína nestojí za povšimnutí, teda minimálně do vypití první láhve, pak by vypili i vodu z louže, pokud by měla tu správnou barvu.
Japonce s foťáčky znáte ze Staromáku, zabít toho kdo jim k foťáčkům ještě přimyslel selfie tyč. Skýtají tak větší nebezpečí než kdejakej islámskej terorista.
V zásadě si objednávají vodu z kohoutku a jedno jídlo, o které se podělí. Není výjimkou, že si řeknou o dvanáct setů příborů, dvanáct talířů a pak zvesela hodují na jednom chcíplém fish and chips. Polovina jídla (hlavně hrášek) skončí i s příbory na zemi, asi jsou stále šokovaní kolik v Evropě máme místa, které smysluplně nevyužíváme.
Australani jsou takový ty lidi z instagramů, trošku hippies opálení s dobrou náladou, kteří cestují okolo světa a sbírají zážitky. Nemají páru o jednotlivých státech, jezdí zkrátka do Evropy a ke všemu narvou kečup.
A pak tady máme éterické víly. Blonďaté elfy z lesů, kteří jedí zdravě, sportují, jsou neutrální, jak v barvách, tak v názorech. Pijou s mírou a diví se, za jak mizernou mzdu se v Londýně dá pracovat, protože ve Švédsku by za takovéhle peníze ani nevstali z postele.
Hloupí tlustí nadlidi, kteří se pokaždé zapojí do hovoru i když nemají co říct, za to mají na všechno názor. To jsou Američané. Extrémně falešně přátelští, nevydrží jen tak sedět v hospodě a nezapojit se do hovoru s vedlejším stolem. Jejich darling mě děsí víc než fakt, že mi bude brzo třicet.
Ráda bych řekla taky něco k Angličanům, ale bohužel v Londýně patří na červený seznam ohrožených druhů. Je větší pravděpodobnost potkat v Londýně prase na vodítku než rodilého anglického Londýňana.
