Od té doby, co bydlím v Londýně, mně s určitou pravidelností chodí zprávy o pomoc. Někdo chce přijet a pomoci sehnat práci nebo bydlení, někdo si chce zase udělat výlet a nechce platit za ubytování.
A tak se s drzostí otáže, zda by tak týden mohl zůstat u nás, a že se klidně vyspí i na gauči. Úplně nejlepší jsou ti, které jsem neviděla od školky, když se potkáme na ulici, tak nepozdraví, ale na facebooku bez jakýhkoliv okecávaček vybalí, že by si z našeho domu vlastně rádi udělali hotel. Až se jednou vydáme do Čech, mám v úmyslu všechny tyhle vyčůránky obepsat, jestli bych u nich já, přítel a náš hyperaktivní labrador nemohli přespat, že taky jedeme na dovču a nechce se nám platit za hotel.
Jsou žádosti, které se dají smazat, ale pak ty, které jaksi nejdou hodit do koše. Taková zvláštní skupinka žadatelů o azyl jsou ehm rodinní příslušníci, blízcí či vzdálení. Na jaře mi od jedné takovéhlé příbuzné přišla zpráva, že se chce naučit anglicky a přijet do Londýna.
‚‚I kdybych měla žrát trávu a spát pod mostem, tak jedu!”, povídá ta příbuzná. A tak přijela. Vyzvedli jsme jí na letišti, ubytovali v pokoji pro hosty a dali najíst. Polívka byla moc masová a maso”To prosím pozor, nedávejte mi nic jiného než kuřecí!”, v salátu byly i špenátové listy “no fuj “. Začali jsme vařit jen kuřecí (to aby mně pak v Čechách nepomluvili) a špenát dali radši psovi, aby se nám lady Czech neotrávila a v mezičase se snažili sehnat ubytování, práci a zajistit nějakou zábavu. Prohlídku centra ocenila slovy “To už ti chybí jen ten deštníček!” asi nějaká nová česká forma, jak říct děkuji. Práci i ubytování jsme společnými silami taky našli. Světlý pokoj s velkou postelí deset minut chůze od našeho domu a práci v grill restauraci. Pracovní doba od šesti do půlnoci s platem L7,25 na hodinu, dvě jídla během šichty a ještě možnost si vzít něco k jídlu domů a to se vyplatí, když neumíte říct anglicky ani vidlička.
‚‚Už tam nepůjdu! Chodí tam moc černejch a mně to vadí!”, prohlásila po prvním dni v práci, když seděla u nás u stolu. Co na tom, že jeden ten “černej” se o ní staral a se vším jí pomohl.
‚‚Mám deprese a chci domů, tam mám svý jistý, dyť já tady celej den jen brečím! Takhle si to léto vůbec neužiju.”
‚‚A co sis jako představovala?”
‚‚..že začnu pracovat a najdu si kamarády. Když i ten Londýn je tak hnusnej, vypadá to tu jako na tureckým tržišti. Jsem si to takhle vůbec nepředstavovala.”
Vzpomínám na své začátky. Letenka za dva tisíce mně přišla moc drahá, a tak jsem koupila jsem jízdenku od Student Agency za osm kil a za pětadvacet hodin jsem byla v Londýně. Žlutý autobus mě vyplivnul na nádraží Victoria, s třicetikilovým kufrem, kabelkou na rameni a černobílým květovaným polštářkem v podpaží. Davy se valily okolo mě a já měla na krajíčku a netušila, co se děje. Neříkám, že jsem neměla chuť sednout si na ten kufr a brečet, ale místo toho jsem si koupila lítačku na metro a vydala se do svého prvního ubytování. Pokoj o velikosti třikrát tři metry s nazelenalou plísní kolem oken, s jednou skříní a dvěma postelama. Jednu obývala neznámá holka a ta druhá se zašlou matrací, na které svítil velký žlutý flek byla pro mě. Představovala jsem si, že je to jen od rozlitého čaje a ne že se tam někdo pochc..no vy víte co!
Prvních pár dnů jsem měla neustále nakrajíčku. Peněz ze začátku moc nebylo, úspory z Čech se jevily jako halíře, a tak jsem se spokojila s kuskusem, konzervou tuňáka a fazolí v tomatové omáčce. Když jsem začala pracovat, tak se to zlepšilo. Sice jsem do práce dojížděla přes hodinu, musela jsem dvakrát přesedat a všichni mluvili řečí, které jsem nerozumněla. Z neznámého důvodu jsem si neustále pletla lemon a lime (citron a limetku) a šichty od dvanácti do dvanácti pět dní v týdnu mě zabíjely, ale hodila jsem se do téhle brindy sama a zkusila jsem plavat. Vzdát se, nepřipadalo v úvahu. Lady dostala vše naservírováno na stříbrném podnose, alenebylo jí to dost dobré. Dnes je to deset dní, co přijela a právě jsme jí odvezli na letiště. Nesnáším slabochy.
Kdyby jste se někdo chtěl vydat do Londýna, nebo máte nějakého příbuzného, který by chtěl. Neváhejte ho poslat. Bydlí tam totiž dva pitomci, který poradí a pomůžou, ale bacha, jeden z nich je černej!
