Prý se z lékařského hlediska zamilovanost podobá těžkému stresu. Já jsem teda stresovala hodně. Zamilovaná stydlivka.
Takřka ze dne na den jsem se nastěhovala k příteli. Nebylo to takové to romantické plánování společného hnízdečka lásky. Realita byla prostší. Přišla jsem o bydlení, neměla moc peněz, neměla práci a nějak se mi nedařilo sehnat jedno ani druhé. Jemu bylo blbé mně nenabídnout přístřeší, mně bylo blbé to přijmout. Nějaká moje ženská hrdost nebo co. Nakonec ale nebylo moc na výběr - jeho byt, návrat do Čech nebo skončit pod mostem.
‚‚Jen na čtrnáct dní!”, dušovala jsem se.
‚‚Jak dlouho budeš potřebovat!”, odpovídal on. Chudák netušil, že si to vyložím po svém a už se mě nezbaví. V únoru to budou čtyři roky, co jsem se nastěhovala na 14 dní.
Naneštěstí měl zrovna čtrnáctidenní dovolenou. Takže začátky společného soužití byly opravdu krušné. Má angličtina byla v té době na trošku vyšší úrovni než “helou houv áre jů” ale zase ne o moc. S mou povahou než něco říct blbě a ztrapnit se, radši neřeknu nic, jsem většinu dne mlčela. Konverzaci většinou obstarával on a já dělala “hm” a “yes”, tak jako na přeskáčku, aby mé odpovědi nebyly monotóní.
Myslím, že ho to trošku vytáčelo, protože jednou jsme byly večer v baru a on povídá.
‚‚Pokud okamžitě nezačneš mluvit, tak budeme mlčet celý večer, protože já už neřeknu ani ň.”, tak jsme celý večer společně mlčeli. Blbka level stočtyřicetdevět.
Problém ale nebyl pouze v jazykové bariéře. Nemohla jsem před ním jíst. Motýli v břiše, knedlík v krku a konečná. Neprotlačila jsem v jeho přítomnosti do pusy ani sousto. Já bez práce, on na dovolené. Dvacetčtyřihodin spolu. První čtyři dny jsem nejedla vůbec. Musel si myslet, že jsem vážně divná. Furt jsem opakovala, že nic nejím, že jsem zvyklá a on se marně snažil do mě něco dostat. Uvařil mi těstoviny s rajčatovou omáčkou, připravil salát, nakonec to zkoušel i s domácím smoothie. Asi si myslel, že jsem nějaká pošahaná dietní fanatička (ne že bych nebyla), ale já prostě jíst nemohla. V pátek večer jsme šli s jeho přáteli do klubu, alkohol tekl proudem. Nemusím vám asi říkat, jak jsem vypadala, když jsem na lačný žaludek vypila tři dvojitý vodky s brusinkovým džusem. Veselý pohled to nebyl. Obdivuji, že se mnou chudák zůstal. V ranních hodinách jsme se vydali něco sníst, ale ani v mém podroušeném stavu jsem před ním jíst nemohla. Šli jsme do italské restaurace, jeho kamarádi se cpali těstovinama, pizzama a mně přítel objednal dušený špenát, kterým mě krmil - po lžičkách. Blbka level stopadesát.
Samozřejmě bez jídla se zas tak dlouho vydržet nedá a tak jsem celkem uvítala balíček, který mi máma poslala z Čech. Přišel zrovna v momentě, kdy si přítel odskočil do práce něco zařídit. Konečně sama. Vybalila jsem štangli vysočiny a zaběhla do krámu koupit pečivo a majolku. V kuchyni jsem si vzala nůž a šupky hupky nahoru do patra do ložnice s plánem všechno si to sežrat v posteli u filmu. Strašná vlastnost, já vím.
Loupala jsem vysočinu nožem, přikusovala pečivo a zrovna když jsem se chystala namočit tu šišku salámu do sklenice s majolkou, uslyšela jsem kroky na schodech. Majolku jsem rychle zavřela, a hodila jí do kabelky a vysočinu s nožem schovala pod postel. Ani jsem si nestihla utřít mastnou pusu, když se otevřeli dveře. Vypadala jsem vyděšeně. Přítel přišel k posteli a začal se přibližovat ve snaze mi dát pusu. Na tuty ucítí ten salám, honilo se mi hlavou. Jak se ke mně nahnul najednou povídá.
‚‚Proč máš v kabelce majolku?”
‚‚No, víš já jí koupila a zapomněla ji dát do lednice!”.
Už mě nikdy nenutil jíst. Občas zasněně vzpomíná na ty začátky, kdy jsem nemluvila a nežrala, takovej to byl klid.
