Víkend pro mě znamenal jediné. Páteční odpoledne a sobotu, to jsem měla dobrou náladu. Od nedělního rána mně bývalo zle. Zle z toho, že musím jít zase do práce.
A to přitom ta práce zněla vážně skvěle. Slušný plat, dobrá pracovní doba, skloubení manažerské pozice s marketigem a PR, navíc kancelář pár minut chůze od domu, což je v Londýně takřka zázrak. Modlila jsem se, aby se mě ozvali.
Neuvěřitelné se stalo skutečností a za dva dny jsem měla jít na pohovor. Přišlo mi trošku zvláštní, že pohovor měl probíhat v luxusní restauraci, ale proč ne.
Po zdvořilostním potřásáním rukou, jsem usedla k malému stolečku naproti prošedivělému chlápkovi v dobře střiženém obleku.
‚‚Neperlivou vodu, děkuji!”, objednávám si u číšníka.
‚‚Dej si smoothie, tady mají nejlepší smoothie v Londýně!”, přikáže mi kravaťák. Zdvořile poděkuji se slovy, že mi neperlivá voda úplně stačí, přesto mi kravaťák objednává okurkovo-mrkvové smoothie s hojnou dávkou bazalky.
‚‚Tady máš vizitku, dej mi svou!”
‚‚Já nemám vizitku!”, zakoktala jsem.
‚‚Webový stránky?”, zeptal se kravaťák a já jen zakroutila hlavou: ‚‚ A jak se teda prezentuješ? V dnešním světě vůbec neexistuješ, kort v tomhle oboru! To je ti doufám jasný!” Dusí mě ještě několik minut a mně dochází trpělivost. Kdyby byla trochu víc oprsklá, seberu se a bez rozloučení odejdu.Naštěstí to neudělám a pak přijde TA otázka.
‚‚Jistě si koukala na moje webovky, tak co si o nich myslíš?”
‚‚Amatérské a neprofesionální. Černé pozadí, 6 různých fontů, každá věta jinou barvou, to podle mě není pětihvězdičkový servis o kterém tady půl hodiny mluvíme. Logo společnosti zoufalé. Žádné video na webových stránkách nejde spustit, kontaktní formulář nefunguje, poslední hodnocení na googlu je staré dva roky. Facebooková stránka, kterou sleduje 22 lidí a nikdo ji neobnovuje je absolutně k ničemu… “, pustím se do toho náfuky a pak se po čtyřicetipěti minutách zvedám a odcházím, blůzu mám propocenou, vlasy připláclý vzadu na krku a je mi jasné, že toho náfuku už nikdy neuvidím. O to víc mě překvapí, když mi v pondělí zavolá, že mě bere. S mottem pes co štěká, nekouše, jdu do války.
První den v práci potkávám slečnu, která práci dělala přede mnou.
‚‚Za posledních rok a půl se na téhle pozici vystřídalo 11 lidí, tak hodně štěstí.”, i přesto, že měla měsíční výpovědní lhůtu, druhý den už do práce nepřišla. Pan náfuka jí zavolal a řekl, že už chodit nemusí, že já se zaučím sama. Proč ne!
První konflikt na sebe nenechá dlouho čekat.
‚‚Bereš antidepresiva? Já totiž vždycky jen čekám, že otevřeš kabelku a nabídneš klientovi, aby si ďopnul s tebou!”, zůstanu na něj koukat jako opařená.
‚‚Máš ty vůbec nějaké cíle?… Proč mluvíš tak potichu. …Kuňkáš! …Nekuňkej!”
V příjemném rozhovoru pokračujeme na pátečním meetingu v té restauraci, kde jsem ho potkala poprvé. Vysvětluje mi, co dělám špatně.
‚‚Můžeš mi podávat ty papíry normálně? Vždycky když je držíš, tak je schválně muchláš. Proč se trochu nesnažíš?”
‚‚..ale já se snažím…”
‚‚Snažíš, ty se snažíš? To jako když ti řeknu podej mi tu sklenici vody a ty mi odpovíš, že se budeš snažit mi jí podat. Tak se přestaň snažit a prostě mi tu sklenici podej. Proč jí nevezmeš a nepodáš jí?”
Po další již tradiční páteční hádce už nemůžu dál. Během víkendu sepisuji výpověď a po 3 měsících hádek a slz končím. V pondělí jí předávám tomu arogantovi. Neřekne ani popel a mně spadne obrovský balvan ze srdce. Tři dny si mě ani nevšimne a já konečně mohu v práci dýchat. Před víkendem mi nabídne zvýšení platu o 25% a slibuje, že se bude chovat slušně, to vše pokud zůstanu. Beru si týden na rozmyšlenou a nakonec souhlasím.
Téměř dva týdny je klid a pak to začne nanovo.
‚‚Ty články do těch newsletterů nesepisuj, to je ztráta času, jen něco okopíruj z googlu!.. Mluvíš moc hlasitě. …Jsi moc přátelská ke klientům!..Jsi nepřátelská ke klientům! ..Přijď sem o víkendu a nakrm rybičky!..Smrdíš, koupil jsem ti voňavku..”, s tou voňavkou to byla poslední kapka. S nervama na dranc, o 14 kilo lehčí, o 66 nových pětihvězdičkových hodnocení na googlu a se zvýšením obratu o 5000 liber jsem, o 9 měsíců později, odešla.
