Stala se nám taková nemilá věc, můj muž dostal rýmičku. Jeden by si řekl, že když je z tý Afriky měl by být jaksi odolnější. Připraven bojovat se lvem, zabít slona, postavit se nosorožci a nebo třeba látkovému kapesníku.
Ale to on né, jakmile se chlap setká se zabijákem mužství - rýmičkou - veškerý testosteron jde stranou, ať je bílej nebo černej.
“Máme teploměr?”
“Ano máme!”, a ty moc dobře víš kde je.
“A nemohla bys mi ho podat? Není mi dobře!” i ty chudinko, pomyslela jsem si, ale teploměr mu přece jen podala.
“Třicet sedm jedna! Asi si budu muset jít lehnout. Úplně se mi točí hlava!”, a tak chudáček ulehl a nebyla s ním žádná řeč. V nosních dírkách narvané kapesníky, huhlal, že nemůže dýchat. Jíst mu nechutnalo, z postele by ho nedostal, spát nemohl. Dělala jsem mu zázvorový čaj s medem a citronem, povinně inhaloval mentolové výpary nad hrncem ve kterém jinak zavařuji okurky. Nikdo po něm nic nechtěl. Ani já, ani pes. Hustou polívku jsem mu nosila do postele a krmila ho po lžičkách. Pán tvorstva byl však mrzutější a mrzutější. Při kašlíčku sebou klátil, div si nerozbil hlavu o noční stolek.
Noci s ním jsem protrpěla, když zrovna nekašlal, tak chrápal, jak když řeže motorovka. Přemýšlela jsem, jak velký to je rozdíl mezi mužskou ženskou chřipkou. Zatímco chlap umírá, ženská tiše trpí a nikoho tím neotravuje.
Před Vánocema se mě také pokoušila skolit chřipka, ale já se nedala. Když nad tím tak přemýšlím, asi bych měla tu svou drahou polovičku nekompromisně vykopnout z postele a poslat ho aspoň se psama. Já jsem s osmatřictíkama každý den chodila do práce, dokonce vařila teplé večeře a stále se starala o pána tvorstva.
“Dal bych si řízek!”, oznámila mi má drahá polovička, když jsem se doploužila z práce s horečkou. Ne, že by to už nevydržel ten týden do Vánoc. Chřipka nechřipka, šla jsem dělat řízek. Nakonec jsem stihla ještě linecké cukroví a vydrhnout kuchyň.
“Vážně ti je tak špatně, že se mnou nemůžeš jít běhat? Nechci jít sám.”, házel na mě pán tvorstva vyčítavé pohledy a já jsem se cítila jako lemra líná, která se fláká a vymlouvá, a tak jsem šla běhat. přeci jen před vánoci, každý gram k dobru. Když ale ten můj miláček každých sto metrů kontroloval čas s výrazem “dneska je to vážně pomalý” měla jsem chuť ho kopnout do holeně..
Co naplat, jaké si to uděláš takové to máš a chlapi si to prostě občas umí zařídit. Když nad tím tak přemýšlím, napadla mě krásná pomstička.
“Miláčku, pojď se mnou nakupovat! Nechci jít sama!”
pozn.: V Anglii nemáme rýmu, ale running nose “běžící nos”. Vždycky něco spešl :-P
