Miluji Českou republiku a jsem hrdá, že jsem Češka i se Zemanem nad hlavou a Babišem a Okamurou za zády.
My, Češi, máme takovou zvláštní vlastnost a to je, že neustále remcáme a jsme strašně negativní. Když se nás někdo ptá, jak se máme, většinou je odpověď neutrální nebo negativní - “jde to”, “jakž takž” “žiju” “stojí to za starou bačkoru”, že se “máme skvěle” odpovídáme většinou jen v případě, že dotazující se je nepřítel, rival nebo otravná sousedka, kterou prostě chceme naštvat.
Žijeme v naivní představě, že na západě je líp a že “to by se na západě stát nemohlo”. Já s oblibou používám větu “To by se v Čechách nestalo!”. A je to pravda, my totiž nevíme, co máme. Máme zkreslený pohled, protože náš mozek je neustále zahlcován “západními” ideály o životě. Filmy a seriály, zejména ty americké se na nás hrnou ze všech stran a my si najednou myslíme, že tráva tam na západě je zelenější, ale ona není. I já jsem věřila, že to co nám prezentují je pravda, odjela jsem, žít si ten “západní” sen, ale věřte mi, ono není o co stát.
Malovala jsem si obrázky jak z časopisu o tom, jak se budu v Londýně mít báječně. Žít si ve svém malém bytečku, objednávat jídlo v čínském bistru na rohu, chodit na večírky, nosit značkové lodičky, ráno si kupovat kafe v papírovém kelímku, šetřit na dovolenou na Seychelách.
Jaké ovšem bylo mé rozčarování, když jsem zjistila, že nejen, že se nezmůžu na malý byteček, ale dokonce zpočátku ani na svůj vlastní pokoj. Dělila jsem se o něj se Slovenkou, kterou jsem neznala a nebyl větší než kumbál pro košťata. V pokoji nám rostla krásně zelená plíseň a do oken zatíkalo. V domě nás bydlelo jedenáct. Většinou řemeslníci z Česka a Slovenska. Jedna koupelna, jeden záchod. Elektriku a plyn jsme si museli dobíjet. Když přes Vánoce zrovna nikdo neměl hotovost, žili jsme čtrnáct dní bez elektriky a plynu. Spala jsem v péřovce a kulichu, koupala se u kamarádek z práce. Za tuhle parádu jsem platila v přepočtu jedenáct tisíc měsíčně. Dalších pět padlo na lítačku na metro. Zůstavalo mi pár drobných na jídlo, což v Anglii bylo pár konzerv tuňáka, balíček kuskusu a pečené fazole v konzervě. Moje běžné jídlo. Makala jsem od nevidím do nevidím. Nebylo to dáno jen absencí angličtiny, dodnes znám spoustu lidí, kteří v Londýně žijí takhle a jsou rádi, když mají jednou za tejden na pivko v hospodě, dvě už jsou luxus.
V Čechách máme vše, co potřebujeme ke spokojenému životu. Máme tradice, historii, čtyři roční období, krásnou přírodu,nejnižší nezaměstnanost v Evropě, kvalitní zdravotnictví. Měli bychom být pyšní. Pyšní, že jsme Češi. Vždyť v Čechách je krásně.
